Just a little hole in ceiling.

Smutné veselé dny. Můj mozek je evidentně narušenej, protože ve chvílích "myself center" musí analyzovat všechny věci, který mě zatěžujou, takže si pak připadám jako schizofrenik, protože ve společnosti lidí jsem veselá a tak.

Život byl nad mé síly, když jsem byl sám?

Taky jsem přemýšlela, proč všichni říkají o podzimu, že je tak šedivej, když jsou všude nádherný barvy, na stromech, na cestách. Someone feels the rain, others just get wet. Spíš to období na přelomu podzimu a zimy je takový nijaký, ale podzim jako podzim s celou svojí duší je krásnej, plnej zbytků letního slunce, svařáku, barevnejch draků na poli a listopadové lásky, a to nejen v listopadový romanci. Listopad je prostě správnej a mám ho ráda. A mám ráda hlas Emy Brabcové, protože je strašně úžasnej a vůbec.

A taky si myslím, že někteří lidi plýtvají energií na jednom místě, kde je to zbytečně vyčerpává a myslí si, že tím zafixujou X... kdyby ji ale investovali do onoho X, byli by mnohem spokojenější nejen oni, ale i X... což mi připomíná, že bych to taky měla udělat. jo a jo a jo. protože když se soustředíš na špatný věci, budeš je přitahovat, ale když myslíš jenom na to dobrý, tak to bude dobrý, jo a jo a já věřím na víly.

Soustředění na dobrý energie na špatnou věc taky nefunguje. Mám s tím zkušenost. A proto to nikdy nemohlo fungovat. A teď to vím a proto to pomalu odpolouvá z mého života a je to nahrazováno samýma krásnýma věcma. S tebou. A s váma:)

Po zkouškovým zas bude dobře, budeme si užívat a mít estetickou zábavu. A budeme tančit, zpívat, pít víno a být být být, prostě být.

klikni!

Fulghum/ Seuss

Všichni jsme trochu divní. Život taky. A když najdeme někoho, jehož podivnost je kompatibilní s tou naší, spojíme se s ním a spadneme do vzájemně uspokojivé podivnosti a nazýváme to láskou - pravou láskou. 

volně přeloženo z anglčtiny.

Network hell.

Na fejsbučku mám holku-fotografku, kterou jsem zatím osobně nepotkala, znám ji tak okrajově přes známé. Připadala mi zajímavá, když si mě přidala. No, na to, že jsem jí nikdy neviděla tak vím přesně co dělá každý den, kdy spí, co snídá, jaký je její přítel (kterej je asi v každým druhým statusu), co má za zvířata, jaký sleduje seriály, kdy se kde ztrapnila, jak vypadá v kterékoliv denní nebo noční době, kde má jaký tetování. A celej tenhle koloběh znova a znova každý den.

A to nemluvím o nejmenované slečně, jejíž detail z života s přítelem mě bude provázet, dokud mi neudělají lobotomii.

Jo, taky tam píšu sračky(ale aspoň jsem si toho vědoma) a ne každej ocení Hobita a Johna Watsona, ale koho zajímá, že si někdo X si kdy vaří čaj a Y jde spinuškat s miláčkem.

p.s. moje příspěvky tady jsou taky legrace a recese (někdy) a vyjádření stavu naprostýho šílenství, radioaktivity a tak... a potřebuju někam infiltrovat momentální emocionální zaplnění způsoby neelegantními, ale tady to stejně skoro nikdo nečte, takže je to fuk. Oni to, myslím, myslí vážně. I když vám budou tvrdit, "ále prdel, sem se nudil(a)", stejně si myslim, že to napsat chtěli a doufali, že jim tam někdo napíše "a jakej čajíček máš?" nebo "chudáčku zase do práce". Joa ještě je pecka když si dva řeší vztahy přes statusy. Telenovela v přímým přenosu, asi to sepíšu a dám mamince k Vánocům.

No nic, jdu si udělat čajíček, pak letím do obchodu, najim se a do školy. Chicht.

Here comes the sun.

Mám se fajn a to člověk ani moc nemá chuť něco vytvářet. Nebo jako jsou takoví, ale je pravda, že většina úžasných děl vzniká právě z bolesti a smutku a taky je to spojený s katarzí a vůbec.

Nestíhám naprosto nic a chce se mi čurat, mám hlínu za nehtama, která nejde umýt a vůbec mě to nesere. Ok, lžu, protože musím dělat hrozně věcí do školy a to mě obtěžuje asi tak nad Míru, ale je to jedno, protože všechno je jedno a jestli mě vyhodí ze školy tak mě maminka zabije a ona mi ale vůbec nepíše! Chápeš, ona se zlobí, když jí nepíšu a sama nenapíše tak jako pardón...

Po kávě a sušenkách jsem radioaktivní, plácám pátý přes devátý a taky je to trochu tím, že jsem se moc nevyspala, což vůbec nevadí až ba vteřiny podivnýho smutku před usnutím způsobený totálním rozkladem racionálního myšlení a reálnýho vnímání. Polila jsem se kávou a fakt se těším na ty skrvnečky. Prostě mě nenaučili pořádně pít.

Mi casa su casa. Fakt bych vám přála nahlédnou do mých studijních materiálů. Jestli tohle někdy pochopim, bude ze mě bláznivej génius...a nebo totální troska. TT.

Už jsme se zmínila, že jsem organizátor kulturního života? Asi jo, ale stejně na mě skoro každej dlabe, ale já se nedám a dokopuje do tý Vany. Kurňa, kdybych ty lidi nutila orat pole tak neřeknu, ale nutit někoho chodit do hospody... to je trochu divný. Hej už jsem tady přesně 41 minut, protože 10:01 jsem přišla a 9:31 jel autobus. Mimoletem jsem na koleji, což je informace důležitostně vysoko asi jako to že zítra tady budu taky.

Bla bla bla už končím, protože prostě proto a mám vás ráda, i když to nečtete, protože to nevadí, stejně je to snůška dementních keců.

Pac a pusu!

Life is town.

Přemýšlím o životě a jeho pomíjivosti, o lidech, které už nikdy nespatřím. A nedokážu to pochopit, nedokážu pochopit, že samozřejmá tvář je najednou tam, odkud už se nemůže vrátit. Už od malička je to všechno pro mě lež, strašně si přeju aby byla. A pak se mi o tom zdá a já vstávám a utíkám do kuchyni, ale oni tam nejsou. Zítra políbím vzpomínku.

Kdysi jsem myslela na to, že v jednom městě nemůže být nikdy stav dokonalé úplnosti, pořád je někde něco rozkopané, postavíš katedrálu a kostel chátrá, opravíš kostel a rozpadne se dlažba na náměstí. Takové to je a takový je přesně život. Snažíš se něco vybudovat a mezi tím ti chátrají vztahy na jiné frontě, pak se soustředíš na spravení těch, a to předchozí se zase začíná rozpadat a tak postupně všechno spravuješ, necháváš, stavíš.... Ale té katedrály já se nevzdám!

Je to jako ekonomie, rozvnovážná cena, poptávka = nabídka, žádné přebytky ani úbytky... A to prostě nikdy nemůže trvat. Ale té katedrály já se nevzdám.

People talking without speaking. Je divný být doma. Město je najednou tak cizí. Lidi jsou strašně cizí. Tramvaje jsou cizí. A vůbec nevedou do stanice Touha. Ta písnička od Simona & Garfunkla o Petrželi je hrozně krásná. Pořád je krásný vidět znova lidi, kterým se při setkání rozzáří oči. Mají mě rádi a já stále nechápu proč. Věří v mou budoucnost. To je hrozně hezký. Člověk pak snad víc věří sám sobě. Je to hrozně nezištná podpora a opravdový zájem. A radost, když mám radost. A lidi to ještě dokážou. Aniž by mluvili o sobě, prostě poslouchají. A ptají se. Mávnou rukou nad svými životy. To je ta chvíle slzavých úsměvů.

Just live now.

Prej dem běhat. V mlze. A ztratíme se mezi cukrovými kapkami. Chci si číst a spát a nemyslet. Za měsíc jsou skoro Vánoce a dneska je 13týho, podivný den. Zítra je středa a pak zase domů, zase na cestách, sedět, spát a divit se věčným dálkám.

Living's much too easy. Prej.

Podzim.

Vánoční výzdoba v ulicích je strašně nejhorší, protože je podzim a já chci barvy a listy, žádný Vánoce, prostě nechápu, proč to nemůžou udělat až 1. prosince.

Kýče jsou všude. A vodopády. Mám ráda čápy.

vzkaz je: When there's smile in your heart, there is no better time to start. You can fly, you can fly...

Cink!

Mutace, ilustrace, halucinace.

Symposion.
Lidská komedie.
Zpívání v dešti.
Smutně veselo.

To jsou znaky dneška. A bude horká vana.

Webs from all the spiders.

catching things and eating their insides.

Sítě, sítě, sítě! zase pořád dokola. Proč mají lidi pořád pocit, že chytaní do sítě je pro svou nenásilnost a protáhlost lepší. Není není není. Je to zabíjející a vyčerpávající. A proč harpunu používají jenom ti, kteří vlastně ani rybu nechtějí. Je mi to strašně líto. Chci spát.