I used to live alone before I knew you.

I've seen your flag on the marble arch

She tied you to a kitchen chair

She broke your throne, and she cut your hair

And from your lips she drew the Hallelujah..

And every breath we drew was Hallelujah

You ask how my day was..

I'm not used to liking that.

'cause I don't feel like I'm princess.

11:11 něco si přej.

Důchodce v Praze mlátí kolemjdoucí francouzskou holí.

Okamura má problém.

Hallelujah je krásná, ale protože text a Cohen, ne protože nikdo jinej ani nic jinyho, omg I love you Leonard Cohen. Kolik lidí si doopravdy uvědomuje o  čem se zpívá? I cried for it. I would die for it. For it's beauty.

You've already won me over in spite of me
And don't be alarmed if I fall head over feet
Don't be surprised if I love you for all that you are
I couldn't help it
It's all your fault

27.12.2012

just smoke my cigarette and hush.

nejlíp jim bylo. vzpomněla sem si na všecky ty telefonáty a slova a lži. K čemu to bylo dobrý? Nechápu svoji součastnost. Nikdy to tak nebylo. Sama někde na na druhým konci svýho světa, věčná argumentace s matkou, pořád se něco děje... ani nevím, jestli jsem se změnila..asi jo, ale jak moc?

Nejsem si jistá, jestli spím nebo co se to děje, kde to jsem a co bude dál, a kam se poděly veškerý vize a co vlastně chci. Chci stále něco dokázat? Všechny touhy... napsat 3 knihy, zpívat a změnit svět. Rozepsala sem tolik příběhů, který jsem nikdy nedokončila. Měla jsem tolik myšlenek, který snad mohly něco znamenat, ale byly ztraceny v čase. Ten věčný ostych před lidmi a světly. A navíc jsem začátečník.

Jenže já tady nemůžu být jenom tak. Nemůžu být jako všichni ostatní, protože od malička taková být nechci a ani neumím. "Z toho vyrosteš..." asi ne. Svět nikdy nebude samozřejmost, stejně jako věci, který se dějou každej den, stejně jako to co se stalo, stejně jako to co bude, protože nic není normální a nikdy nebude. Mám pocit, že se mi to všechno zdá, asi bych se měla přestat dívat na Doktora, protož pak mám pocit, že můj opravdovej život je zakletej v hodinkách. A vlastně by mi to vůbec nevadilo, chci Tardis a odletět, že odletíme, prosím?!

Krucinál ať už mi to spadne na hlavu, už jsem blízko prosím prosím prosím, why are you here, johne, želvu sakra. blízko tak zatraceně blízko, tak kde je ta konečná tečka? co je tim pitomým účelem, proč, prosím, že to má účel, že nejsme svobodní, že nebude nepřijdou roboti, že nejsme bez Nietzscheho. A co ty kruhy v obilí, kterým nějak nedokážu věřit?

Potřebuju být střed. Potřebuju najít střed. Střed jako středa. Střed, sedmička, harmonie, potřebuju kameru.

Are you happy?

Happy as can be.

Ticho, ať nevyplašíme Ježíška.

Seděli jsme tam potichu, všude byla tma a říkali o sáních a kouzelným Ježíškovi. A oni se pak báli, že ho vyplaší a chodili po špičkách. bylo to hezký. Ale pak stejně byly všude ty věci z reklam a tak a Ježíšek zase nepřišel...

Já nevím, ve všech koledách se zpívá o kouzlech, speciálním večeru a já nevim o čem, ale nikdy se nic nestane... nic, abych si fakt řekla, jo to je to kouzlo. Ty koledy kouzlo měly, ale dneska ne. Dneska je to všechno pryč.. a já si chci zpívat o padajících hvězdách a zažít zvláštní večer. A svíčky.

Ale dávaj Interview s upírem (ach jak vánoční), a když se s člověka stává upír a jak pak pije tu krev, to jsou fakt momenty, záběry totálního chtíče. Mimochodem ty zelený upíří oči jsou ultrafascinující.

Dneska je 24, za půl hodiny je 25 a pak už to skoro bude a tak :)


tralalalalala.

Život je horská dráha.

a člověk jím jen přeletí.

Jsem příšernej tanečník (a to sem chodila asi 8 let tančit), a vypadám jako postiženej lenochod, když se hýbu. nechápu, kde se to ve mně bere, ale hýbat se takhle to je um, kterej má tak možná Kirk z Gilmorek.

Uklízení stolu je strašně podivná činnost. Je to jako uklízet si v životě. Ne nadarmo se říká, že stůl vypovídá o člověku. Můj je dost chaotickej, je tam spousta papírků, letáčků, jízdenek, korálků a různejch věcí, který mi něco přípomínají...a co teprv šuplíky..ty dopisy..a věci. Troufla bych si říct, že tak nějak vypadá moje hlava uvnitř. Chaos, vzpomínky, sny, přání, myšlenky, asociace, barvy, bublifuk a žvýkačky. Možná proto sem tak labilní, protože bruslit z prachu a slepených stránek dopisů k barvám a veršům je totální převrat nálady. Už jsem říkala, jak strašně ráda se analyzuju? Škoda, že mi to tak skvěle jde jenom když sem v klidu, a nedokážu se rozebrat, poskládat a uklidnit ve výkyvových stavech. Ale aspoň vím, po kom to mám, a že nejsem jedinej magor v rodině, protože tady hrabe naprosto všem. Ale jak píšou dějiny šílenství (pojednání pro inteligentní čtenáře), záleží na úhlu pohledu. A já vám říkám, že tady v té rodině všem totál straší ve věži. A zároveň je to hrozně vtipný.

Taky by mě zajímalo, tak jako statisticky (ano Felixi), kolik lidí a jak často přemýšlí o sebevraždě. Nebo prostě o nebytí. A co si lidi myslí o smrti. A Platón na to má asi jiný názor. Jsem depresivní? Asi sem nevěřila konec světa, ale stejně sem přemýšlela o tom, co kdyby se to stalo... a pořád čekám, jestli se stane něco s lidma... jestli jim třeba něco dojde, jestli se budou mít víc rádi, jestli budou víc žít.. nebo jako co. zatim asi nic, a mama mi pořád vyčítá jak sem neschopná. Tak jde asi všecko tak nějak stejně dál. A mám chuť se opít.

netěším se na léto
na pláži zas bude řečí
že mám malé to
co mývají jiní větší.
(Plíhal, a ne, nevím jak mě to teď napadlo) něco sem zaslechla v reklamě...

užijte si svoji chvilku ženskosti.

Někdy chceš křičet...

a někdy zase ne.

Neměla bych trávit čas sama se sebou. Nebo aspoň ve své hlavě, asi proto nenávidím uklízení. To prostě člověk mechanicky něco dělá a v hlavě lítá milion myšlenek a proč to vždycky dopadne takhle. Už chápu, proč jsem na estetice. Tam se musí fungovat hlavně hlavou a člověk nemá čas na sebe a to já potřebuju. nemyslet.

Chápu, proč doktor nelítá sám.

Nemám ráda Vánoce. Mám ráda svou představu o Vánocích, ale nikdy to takový není.

Moc se omlouvám, vážně, ale je mi smutno. Utíkám lesem a bojím se, že zakopnu. Musím doběhnout na mýtinu.

Byl jsem tu jako malý kluk...

bylo mi 90.

Miluju doktora, prože je tak plnej absurdních a šílenejch a paradoxních věcí. Naprosto kouzelný situace, slova, whatever.

Mosazná včelka od vlkodlaka.

Včely odletěly a dvě slova jsou zlý vlk. Ha?



Protože sdílíme smích, bolest i slzy. Against all odds. Je to důležitý. Myšlenka vzájemnosti tady byla už za dob národního obrozená. Vesmírná harmonie, Platón. Symposion a všechny podivný teorie lásky.

Venku je strašná zima a všecko se třpytí, tak nádherně, že by člověk dokázal zírat a umrznout pro tu krásu. Hvězdy taky září. Možná i pro ně.... Mám hvězdy dvě. Možná jsou i vaše. Hlídají.

Hvězdičky dobrou noc, já už jdu spát. Vy za mne hlídejte, ublížit nedejte mé milé maměnce, kterou mám rád.

Tehdy ji se mnou zpívali. Měnili se mnou slova. Snad se mnou taky sdíleli slzy. Podivní cizí lidé. Jak může být v úředním spise tolik emocí? 

Musím si dát pomeranč. Oranžový slunce v zimě. Nemám tequilu. Odsuzuju alkohol, ale člověk vždycky udělá to, čeho se nejvíc bojí. Slyšíš šramot v noci za dveřma, jdeš se podívat. Já se ale nevzdám, pochopím míru a až se zase potkáme, budeme pít sladkej nektar z duhovejch květin. Tam, kde přicházejí sny.

Spát..

..ve stínu tvých vlasů
Spát na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let
a znovu usínat
s hrstí tvých vlasů na čele
a trochu žárlit
na slunce
které ti po těle kreslí
malé nepochopitelné obrázky

...

A ty spíš
a možná se ti zdá něco tak krásného
že na to do smrti nebudu mít

Je slyšet jak přichází den
Pomalu jako by se vracel z flámu
Bloudí
ulicemi hospod a chrámů
Teď zívá
Zastavil se na rohu

Spi
Já nemohu

(V.Hrabě)

Asi mi praskne hlava.

P.S. muže mi někdo vysvětlit, proč blogspot naprosto mění čas ve vesmíru a dělá z jedné hodiny ráno 15:38 předchozího dne? nesnáším logiku a čas. a je to. a teď taky není 13:43 ale 23:43.

Citový výlevy v 1 ráno.

Ha. Po pěti hodinách spánku si říkám, že bych to dneska mohla zabalit brzo. Ale asi si dám ještě jednoho doktora tak jako aby mi bylo líp. Mám hroznou chuť na něco neřestně sladkýho nebo na mozzarelu s rajčatama. Strašně důležitý informace, ale moderní psychiatrie prej vznikla hlavně díky romu, že se lidi začli víc zkoumat a sebereflektovat. A člověk často cítí potřebu jíst, ale málo se zamýšlí nad tím, co by si fakt dal a prostě jí. Otázka je, zde je vůbec podstatný zamýšlet se na nad nějakejma touhama po steaku nebo čokoládě, ale zase uspokojování libida je celkem důležitý, protože konflikt v Egu pak může vyvolat těžký deprese. Takže třeba lidem hrabe vlastně jenom proto, že nepřemýšlí nad tím, co by chtěli sníst.

A tak to dopadá, když zapojím do řešení svůj chytrý mozek a dospěju k úžasnému závěru. Sem si dycky říkala, že bych chtěla vydat knihu nějakých zamyšlení nad světem, nějaký těžký filosofie, ironie a tak, chňápeš. Ale když to tak pozoruju, možná spíš parodie. Ale on to nikdo číst nebude, stejně to nikdo nečte ani tady, až na pár milých stvoření.

tyvole du spat. jo a p.s. řidiči trolejů sou kreteni a idoti a vůbec si musí mastit svoje už tak dost ohavný a oslizlý EGO, protože neotevřít mi dveře a ujet přes nosem, považuju za vrchol sprostaty(sprostosti?) a co když bych třeba potřebovala jet do nemocnice nebo prostě někam... nakopat do slabin, pitomce pitomýho. A nejhorší na tom je, že přát mu exces v zaměstnání ani moc dobře nejde, protože by se tím mohli ohrozit lidi, leda, že by pochcal sedadlo při dlouhé jízdě. Přírodě neporučíš a asociace sou někdy dobrý a někdy ne a sny taky nemusí být a já nechci sny o takovejch holkách. Co ty na Zikmunde? A kdo rozebere moji paranoiu, fobii a nesnesitelnou lehkost bytí?

Almendra.

Mám ráda mandle a vůni větru. To, že budou pohádky a budeme si připadat šťastní. Mám depku ze zkouškovýho.

Taky bych chtěla letět, ale to nejde a asi musí být pády a bolest, než se jeden dostane opravdu vysoko. Trošku se bojím.

Člověk se přirozeně trochu bojí o to, na čem mu záleží. Čím víc toho ztratí, tím víc se pak bojí, to potom, co se vyhrabe z té apatie vůči citům a očekáváním.

Napadá mě citát z jednoho představení:

"Taková si přeju být, abych pak mohla splynout..potom přichází láska.... Lehnout si vedle tebe ve tvém oblečení a být tak malinká."

Vzpomínám na první den v Budějovicích, jak jsem pak napsala článek o té strašné samotě, která mě tu tehdy tak přepadla... na svoje přání, když jsem se dívala na svůj odraz ve fontáně. Všecko je diametrálně jiné a měním se taky já. Nestěžuju si a právě naopak. usmívám se na modrý nebe a mám pocit, že nepotřebuju nic víc. Vlastně jo, potřebuju toho hodně, ale když padám a topím se někde v oceánu, je svět kolem najednou nějak mimo mě. Jenom modrá a trochu zelená a někdy lehce šedivá. Dotek, slunce.

Všechny sny a fantasie. Ve mně, v tobě. Tady a teď.

Restore life the way it should be.

I'm waiting for this cough syrup to come down.

Sleduju svoje statistiky a nejvíc příspěvků sem napsala v červnu. To dokazuje to, že člověk prostě píše ve chvílích, kdy je mu nejhůř. Kdo by to řekl, že po existenciální krizi u maturity to bude ještě horší.
Noa taky proto asi většina lidí, co kdy něco napsala, píše hlavně v období střední školy, protože dospívání je prostě občas depka, a citlivý duše to musejí infiltrovat. A není to teda jenom o psaní, žejo. A William Saroyan zase psal, když si musel topit knížkama, protože neměl peníze. A Shakespeare zase, když mu umřel syn. A Kundera, když ho zklamal stát a lidi. Ian Curtis měl deprese a epilepsii.

Umělci jsou tak krásnými případy hořkosladkosti. Mám v sobě ty geny. Kdo se jednou zbláznil, už nikdy nebude normální. A little crazy. Chci spát. Dnes je den akorát na spaní. Nemůžu.

Věci od M jsou dobré. Třeba jako maminka, med, mládí, myšlenka, mýval, mýdlo, milovat a medvědí spánek. A tak vůbec:)

Talking without speaking.

Hearing without listening.

Are you going to Scarborough fair, parsley, sage, rosemary and thyme.

Bude to dobré. Všecko. Nenechám svůj život ovládat nějakým nepřímým pořádkem ani přímým nepořádkem. Jedině pozitivní náhodou, kouzelným osudem a účelem. Hrozně se mi líbí myšlenka Augutina, že člověk hledá střed v kružnici, a přes množství těch všech bodů ho nemůže najít. (Tak nějak sem to pochopila)... a je to tak, pořád se snažíme nacházet hledám ten střed, to centrum života, to správný naplnění, a přes miliony možností, které se nám nabízejí nemůže nalézt tu správnou. Ale John Strelecky říká, že když se soustředíme, tak to "why are you here" najdeme.

Já už asi chápu, proč jsem v Budějovicích, ale věděla jsem, že je to správný, ještě než jsem tu byla. A mám to tady ráda. Od prvních dnů. Mám ráda lidi na koleji. A některý lidi ve škole. A lidi v rádiu. A lidi tady i tam. Jenom stále ne důchodce na Hawaii.

I have my books
and my poetry to protect me.

A ty(já) jsi ta
láhev nedopitá
skrytá
v krytu trilobita.

tak trošku:)

(:

:)