Středa, 27. února, svátek má Alexandr

Život je tak neskutečně vtipnej nebo možná směšnej, co já vím. Osobně si myslím, že někde někdo sedí, ovládá nás a hrozně se tomu směje, protože mi přijde, že se určitý věci dějou jen pro něčí pobavení. Taky jsem přišla na to, že teorie zabíjí život a moje teoretická dispciplína, kterou studuju mě naprosto od života dělí. To prostě jako ani nepoužiješ. Třeba když bádáš fyziku, tak jako to aspoň lidi použijou. Ale když bádáš estetiku? To máš akorát sklony k sebevraždě, protože tomu prostě jako nerozumíš, ti řikám. Nadruhou stranu, jestli jednou pochopim všecky kanntovský a strukturalistický a jiný teze, budu si připadat fakt moudrá.

Nastavila jsem si měnící plochu, aby můj život nebyl tak jednotvárnej a rozhodně to ted bude estetičtější, pořád budu mít nový estetický zážitky, chápeš.

Jako zkus si přečíst: Cicera, Horatia, Šklovskiho, Bullougha, a Augustina v jednom týdnu. Taky pak budeš skákat štěstím. Jako já, jako já jako kdo...

Kdo stojí na první metě, kdo se tak jmenuje, kdo je ten hráč...kdo stojí na první metě?

Going under.

Krize. Takže nic novýho. Miliony slov, která nikdy nepřečtu, protože se předtím zblázním. Cesty domů. Další změti slov. A tak všecko. Moc pěknej víkend. Nejistota. Protože mi na tom záleží. Sny o budoucnosti, nevíra minulosti. Už to dokážu specifikovat. Nevěřím tomu, co říkáš že bylo. Chci věřít tomu, co bude. Věřím tomu, co je. A dochází mi nosní kapky. A slova. A vůbec tak nějak jsem jako včerešjí baterka ve svým foťáku. Funguju chvílema a náhodně.  Neber to jako prohru, ale jako výzvu. Je to výzva. Seš výzva.

Velmi smutno je na poště..

a taky na ulicích, v mrazácích a všude možně i nemožně, určitě. Připadám si už fakt trapně, když se holky na ulici baví tak nahlas kdo s kým prostě spí, protože nemá vztah. Karma je naschválník a ne že ne. Potřebuju spát, jsem unavená a nejenom ze školy a z nespaní... jsem unavená z naprosto všeho a chci, aby mi zase bylo tak jako asi před dvěma měsíci. Nebo před pár týdny, kdy všechny naivní představy působily reálně. Nevím už, co je reálné a co ne a mám pocit, že všecko, co jsem myslela je vlastně úplně jinak. Nic není jak se zdá. Žiju ve snu. Už zase. Chci si být zase jistější, ale nemůžu, nemůžu, protože mi to podkopává nohy, kdykoliv uvěřím. Strašně moc na to chci nemyslet. Chci aby to bylo pryč. Aby mě to nestrašilo, kdykoliv přestanu dávat pozor na myšlenky.

Celej život snít o tom, jak někdo přijde a zachrání mě. Tak proč pořád padám..

Moje dětské strachy.

Dusí.

Ach, jak je to směšné. Stála jsem tam a přemýšlela o Směšných láskách. O mužích, kteří milují své ženy, ale stejně maj kámošky s výhodama. O mužích, kteří si potřebujou užít jinde, aby mohli milovat doma. A pak zase nesnesitelná lehkost a proč nemůžu bejt víc Sabina než Tereza? Kvůli strachu? Strachu z odcházení. Kdysi jsem napsala úvahu na téma čeho se nejvíc bojíme. Psala jsem o smrti. A opouštění. A vlastně to není jenom fyzická smrt, ale i sociální, interakční, whatever, prostě jako umřít z něčího života. A já se bojím, tak moc se bojím, protože si paradoxně vybírám do svých kruhů nestálé typy, a kde je ta sobecká volba? Třeba bych taky taková byla, nebýt všech těch událostí minulosti. Jenže já to neumím. A nikdy mi ta představa nepřišla tak hrozná, když jsem četla právě ty směšné lásky, žert...noaco. A všecky ty hysterické ženy. Směju sesi, protože teď sedím a hnusí se mi to, všecko, je mi špatně a už nechci nic slyšet, už nechci nic vědět, protože pořád nevím, jestli se člověk opravdu dokáže změnit nebo ne. Přijde zlom? Nebo se potlačí chtíč v zájmu superega, a pak propukne v ještě větší síle po konfliktu s id? Pitomá psychoanalýza, pitomý zákony, pitomý všechno. Ještě jsem se nevzpamatovala z jednoho a už na mě útočí další, další, další... a co bude dál?

Chci zastavit svůj mozek a chci přestat přemýšlet o tom všem, protože je to minulost, ale minulost se do přítomnosti stejně někdy vetře, jako když je melodie Bůh a občas si do ní ďábel taky cestu najde. Jenže to nedokážu zastavit a tak trápím sama sebe nechutnejma představama a proč jsem tak sadistická sama k sobě. Všímám si všech vlastností zděděných, proč jsem prostě nemohla zdědit jenom malířskej talent? Protože Murphy by určitě řekl, že když můžeš zdědit něco špatnýho, tak to zdědíš,když nemůžeš, stejně to zdědíš. Asi jako moje nálady a tak.

Jdu se připravit na sochaře.

Takový místa byly vždycky v pohádkách.

Myslím, že jsem nikdy neviděla hezčí stromy. Vypadaly úplně jako takový z avatara, jako z nějakýho nereálnýho světa.. Narnie, nebo tak. A vůbec celej den a svět měl úplně jiný barvy a já nevím, jestli je to tím, že v jižních čechách jsou tak krásný místa a nebo tím důvodem z Mostu přes navždy. Ale bylo to strašně moc nejhezčí.

Bude zase semestr a já vůbec nechci. Zvykla jsem si na život, na knihy, na svobodné nebe a tebe. Na druhou stranu tomu všemu zase dám nějaký směr. A teď, poslední týden na svobodě.

Čtvrtek, den první

I've felt the hate rise up in me...
Kneel down and clear the stone of leaves...
I wander out where you can't see...
Inside my shell, I wait and bleed...

Tak nějak to bylo. Je čas začít znovu, jinak. Závisle nezávislí. Čtu knihy o moc opuštěnejch lidech, podvodech a hloupých rozchodech a není mi z toho moc veselo, ačkoliv je to tak krásně napsaný.

Cestovala jsem se spoustou knih a stáhla si Massive Attack. 3 Williamové S., 3 tvoje, jedna moje a jedna B. A radím vám, nikdy nemíchejte oblečení a kyselý zelí, není to zrovna fajn, když se to pak otevře a je to v sobě. Takže teď jako odzeluju. A mohla bych udělat zelňáky, že. A nemám citrony ani pudink. Můj žvit je tak vyprahlý.

Jo, zajímalo by mě, jestli souvisí fyzická podoba člověka s tím jakej je. Já myslím, že jo. Protože mám tak nějak přirozeně koutky dolů. A protože je moje tělo tak podivně asymetrický. A protože moje nálady jsou taky tak asymetrický. Výkyvy. Smutno. Veselo. Paranoia. Jo a taky by mě zajímalo, jestli člověk může být blázen, i když jako je zároveň i normální. Ale vlastně jo může, je to určitá odrůda maniodeprese, sem teď hrozně chytrá a tak, když jsem o tom četla. Střídání normálního stavu se stavem nemoci.A taky by mě zajímalo, jestli pak člověku někdy jebne definitivně a už nikdy nebude normální. Márdi řiká, že kdo se jednou zbláznil, už nikdy nebude normální, ale tak to asi nefunguje, viz výše.

A já jsem stále trochu obyvatel, trochu emigrant. A obloha je fakt modrá a já : Bude jaro...a pak začalo tak příšerně sněžit. Moc chci slunce. Je to jedna z věcí, na které člověk může fix eyes. Nemáš nic, ale máš slunce a v létě je ho tolik a je tak blízko a tak krásný. Jestli nás má někdy pohltit, tak určitě né proto, že je zlý, ale protož zlí jsme my, obyvatelé a občané a já nevim co ještě. Prostě takhle debilní populace ničitelů přírody. A to nejsem žádnej praštěnej ekolog, co sedí týden na stromě aby ho nepokáceli. Ale nemám ráda civilizaci, ačkoliv uznávám, teplou vodu mám ráda. Ale tu si dycky mužeš ohřát, i když tě to bude děsně srát. Ale víc než tyhle promrhaný životy asi ne. Are you satisfied, with this average life? já ne. Chci žít v lékořicovým králoství s jahodama. Jenže já bych toho chtěla. Noaco. Lepší chtít hodně, než nechtít nic a spokojit se praktický s ničím a vlastně nežít. Massive attack je depka.

Musím jít vrátit knížku..kterou jsem nepřečetla. Jako vždy. Je to úchylka pučit si víc, než dokážu přečíst. A pak platím, pořád platím. A když smažím, mám na nose brejle. A matka se mi za to směje.

Razorblade, that's what I call love.

My feeling are more important than yours
Your feelings are more important of course

Vůbec se nevztekám a nejsem ani trochu sprostá. A pokud jste viděli malou holku na poli jak řve pocem kurva a z******* králíku, tak sem to nebyla já. Nechápu, proč mě neustále rozčilujou takový banality jako když přijdu domů a v tepla mi začne týct z nosu, když si vyzouvám boty. Don't worry be happy? Proč já se starám, proč já se vůbec o cokoliv starám. Proč se zajímám, když se nezajímá, nezajímají, nezajímáš. Asi už sem fakt zešílela a sem paranoidní a je mi to všechno jedno, protože zítra mi to jedno nebude, a pak zase jo a bude to pořád dokolečka. Vždycky je všecko dokolečka, teorie věčného návratu, Nietzsche, Kundera a to, že nemůžeme žít život znova a pořád děláme nějaký debilní chyby. Nebaví mě to. Všecko mě rozčiluje, to, že nemám dveře, že nemám sbaleno, že je všecko tak hrozně k ničemu a zbytečný. Hu, vůbec nejsem pesimistická. A moc chci být jako lidi z prostřeno, co si jdou za takovým tím, musím si najít práci, pak rychle děti, dům se zahradou a psa, a nic víc od života nečekám. Uvařit manželovi, do práce z práce, uvařit manželovi, vyžehlit, vyprat, uklidit, do práce z práce... Chci nechtít od života nic víc, prostě být jen tak s někým, kýmkoliv, umět vařit a nestarat se o věci světovýho charakteru, nezajímat se o lidi a jejich nudný životy, o víkendu odjet na chatu, posekat tam trávu, na hodinku si lehnout s limonádou a pak zase domů. Smutný na tom je, že ze všech takovejch stereotypů se mi dělá špatně a chci víc než chatu a limonádu, ranní zprávy, 5 dětí a psa. Chci odjet, chci dobrodružství, chci každej moment prožít hrozně moc a nechci sekat blbou trávu. I kdybych měla celej život jenom číst a prožívat okamžiky v knížce. Kašlu vám na slevy z letáků, levný jogurty a bioživot. Kašlu na to být doktorka, právnička, pokladní nebo sekretářka. Kašlu na každodenní nakupování, aby děcka měli co jest, nošení dvou obrovskejch igelitek, vaření, umývání, uklízení.

Chci se ráno probudit, vzít je za ruku a jít na trh třeba ve Francii, koupit květiny a koblihy na snídani. Udělat kakao a sedět ve velké prosklené místnosti. Nikde žádnej spěch a stres. A všichni by se měli rádi. A jestli takovej život existuje, tak ho chci. A moc bych chtěla, aby pokud mi někdy někdo bude říkat mámo, aby řekl svým kamarádům až přijdou na návštěvu: tohle je moje máma. Je to ta nejlepší máma na světě. Protože to je něco, co já už nikdy neřeknu.

Středa, den pátý

Rekonfigurace. Změna vnitřního uspořádání bez vlivu na změnu celkového tvaru. Mám chuť na kyselý okurky, zelí, lékořici a hrozně moc věcí. Poprvé v životě jsem přesolila těstoviny (obvykle jsou nedosolený) a je to pěknej humus. Poslouchám "metalově", řvaný pocity pořádně nahlas a chcu, aby skákaly skleničky. Aby to slyšeli i sousedi. Sobecky křičet na svět, protože on křičí na mě. Jaroslav Rudiš- Potichu.

A mám tři nové knížky. William Saroyan, protože on je láska. Hrozně moc lásky mezi ulicema, šílenství, telegraf a tygr.

Plagued by constant misery

I'll keep my eyes fixed on the sun

Shake me down,
 Cut my hair on a silver cloud
 Broken sound
 Softly laying on the ground ooooh
 Not a lot people left around ooooh ooooh

 In my past, bittersweet
 There's no love between the sheets
 Taste the blood, broken dreams
 Lonely times indeed
 With eyes cast down
 Fixed upon the ground
Eyes cast down

Je mi zima. V našem přetopeným domě. Good. Musím si sbalit gumáky. Good. A šaty, protože kombinace šatů a gumáků (růžový se slonama, vel. 34) je prostě sexy a kdo říká, že ne, je na hlavu. Asi tam fakt pujdu v gumákách. Třeba mi pak bude líp.

Úterý, den čtvrtý.

You didn't call me when you say you would.
Always coming up with some kind of story..

Can't you see that you lie to yourself
You can't see the world through a mirror
It wont be too late when the smoke clears
'Cause I, I am still here

Má nejlepší kamarádka mi jako první člověk na světě vlastnoručně upekla dort. Byl modrej a úžasnej a doma mi nikdo dort neupekl, pokud nepočítám tetu v Praze k 18tinám, ale to byl spíš koláč. Taky jsem jednou dostala úžasnej jahodovej cheese cake (a ne, nečte se to <:chéze kake:>, vy .. z Prostřeno). Zjišťuju, že moje zápisky tady začínají být čím dál nezajímavější pro lidi, a čím dál důležitější pro mě, kvůli té již mnohokrát zmiňované filtraci, infiltraci, nebo jiný, trapně cizí slovo. Dnes se totiž zase ukázalo, že občas je sdílení věcí na nic, protože uslyšíte to, co vlastně nechcete, ale už je to tak prostě...a jindy vás zase lidi překvapí a to se mi teď teda taky stalo a moc mě to potěšilo, protože naděje, a protože jsem měla pocit, že je všechno v pořádku, nebo aspoň bude.

Blá blá, literární hodnota nulová jako vždy, všechno je zbytečný a život je příliš krátký, aby se člověk vůbec zajímal..o cokoliv. Je to všecko naprosto zbytečné, nebo aspoň to Teď zbytečný je, jako teď předešlá i budoucí. Ale třeba existuje reinkarnace a nebo posmrtnej život a třeba na to tento kreténskej život má vliv a třeba půjdu do nebe a nebo taky vůbec. Ale mohla bych na nějaký pěkný místo, protože pohoršit už bych si fakt nechtěla. Leda že bych byla osamělej lenochod, kterýho všichni opustili, když šli za teplem, protože jo, to bych si pohoršila. A nebo vlastně možná ne, protože lidi=slzy, tak by třeba nebyl důvod plakat. Žádná zlomená srdce, jenom divočina, protože into the wild. A nebo možná všichni přejdem do krajiny nekonečna, kde zase potkám všechny, kteří jsou tak daleko, že za nima nemůžu.. A pak bychom byli všichni spolu a měli se rádi.

A vůbec, měli bychom se sbalit a odjet na Jamajku nebo do Californie, protože co tady a otevřít si koktejlovej bar na pláži, chodit oděni v palmovejch listech a bambusovejch výhonkách, líbat se při západu slunce a pít hodně různejch kolád. Hlavně tu s kokosem. A smát se do konce života, jako všichni bláznivý jamajčani a nečesat si vlasy a nemýt nohy, jenom v móřu. Krásným velkým a modrým. Jaké je? Velké aaa modré.

Nechci tu bejt, nechci, nechci, protože Masaryk ani Čapek už tady nejsou, první republika je v háji, 60. léta taky a tak nemůžem ani v lennonovskejch brejlích a zvonovejch kalhotech s lsd v kapse na woodstock a já chci chodit v sandálích a roztrhanejch džínách a mít vlasy až po zadek a květiny ve vlasech. A proto musíme do San Francisca. Nebo prostě někam, kde není tady, protože člověk nemá jenom svoje why are you here, ale myslím, že pokud nenajde svůj důvod, měl by změnit místo, protože je to třeba špatný místo a já už potkala tolik špatnejch míst a proto musím za sluncem, protože sem dítě slunce a potřebuju usínat pod nebem, když je teplo. A chci být hrozně šťastná a je mi to jedno všechno, je mi jedno estetika, Olomouc, zahrada, pracování, peníze, penzijní pojištění, inkaso, placení všech těch debilních účtú, bláto a sračky. A některý věci mi jedno nejsou, obzvlášť(tohle slovo prostě nikdy nevim jak se píše) některý lidi a hlavně mi není jedno to, jak moc tě nesnáším, protože mi chybíš a hlavně proto, že mě tak rozčiluješ. Za dva dny je čtvrtek a já se zblázním, zblázním, můj mozek je v šílené rotaci, chci aby v něm nebylo tolik informací a tolik otázek, a já chci odpovědi a chci vědět všechno.

Okay, už zase nesnáším sama sebe, zdraví vás vaše deprese, stejně tyhle 3,14čoviny nikdo nečte, proč taky. Jsem marná noa co, dám si pufínka, nohy nahoru a budu přemýšlet o vesmíru a vesmírnejch vydrách.

Pondělí, den třetí.

Well.... jablinkovej koláč a jahodný bazén... a ráno je pak moc krásný. Cesta po městě tak krásná není, protože to na mě zase vyskakuje z cestovek a asi si začnu dělat ty čtyři čárky po těle jako v doktorovi, kolikrát to někde uvidím, protože si ze mě někdo fakt už dělá prdel. Jestli někdy budu vlastnit nějaký institut, pojmenuju ho Jarmila nebo Kunhuta nebo tak nějak, aby to nikomu nemohlo strašit na mozku.

Hraní s bývalou kapelou vyvolává příšernou nostalgii, takže pak člověk nemusí myslet na jiný věci a taky je mu smutno. Mám ty kluky strašně ráda. A taky jako jedni z mála věří nebo aspoň věřili v moje schopnosti, ve mě. To je jedna ze skvělých věcí v kapele a tak v rodině, protože kapela je něco jako rodina... a v rodině jako takové to je zase často uplně jinak.

Ach nebe, moje pohybová morálka je v háji, jsem neschopná jakékoliv činnosti, potřebuju spát a nemyslet. A to se mi vůbec nechce dít.

P.S. nevim, jestli mě víc stresuju chodit se fotit na průkazku, nebo jít k doktorovi. Ať už vylezu od doktora nebo od fotografa, připadám si odporná. A obojí mě rozčiluje.

Neděle, den druhý

Od poledne svítí sluníčko a mě je líp. Most do země Terabithia vzal s sebou všechny moje slzy, a to byly potoky v 11 v noci. Žaludeční problémy mě dohnaly, a pak že fyzično a psychično spolu nesouvisí. Dneska přišel Ježíšek, ehm, dostala sem zástěru, tak nevim, co mi tím chce jako kdo naznačit. A obrovskej hrnek s kočkama (bože kočičí máma neee), krásnej ručne pletenej svetr, knížku o Fridě(yes!), prkýnka, toastovač... a k příštím vánocům vážně čekám pekáč, nebo aspoň sadu nožů.

Taky sem si pěkně naplánovala všechny dny, abych byla pořád zaměstnaná a asi sem se minula školou, měla jsem jít na sekretářku a plánovat lidem schůzky. A zítra jdu na snídani a hrozně moc se těším, protože jsem dlouho nebyla na snídani, a bože neuvědomila jsem si, kolik úžasných lidí kolem sebe mám, protože pořád mám kde s kým být a ještě se na některé nedostane a oni sou smutní. A dneska půjdu a budeme hrát a bude to hezký a pak z toho bude smutno na poště.

Gramofon je taky doma spolu s dalším vinylem a to Claptona live a je to boží a já si to večer pustím, pokud přijdu na to jak. (zapojuje se to do pc totiž.) A nebudu to du zkoumat hned!

život a čas..

a nebo naopak.

takjo. uklidila sem po psovi a umyla posraný schodiště, zametla sem, vytřela, umyla nádobí, linku, sporák, vydrhla sprchovej kout, podlahu po malování, vyprala 3 pračky, vyvenčila chlupáče, udělala si kakao k svačince a stejně jsou teprv 4 a co víc, je pořád sobota, krucinál. Je to fakt divný, protože obvykle mi všecko to, co sem udělala trvá tak 5 dní. Vážně uvažuju o tom, že bych ještě žehlila, ale to bych pak neměla nic na zítra a zbláznila bych se.

Venku je hnusnej vítr a prší a nádherně to odráží moji náladu, protože kapky nekanou jen po okapech. Vedle na posteli je prázdný místo a mě to trochu stresuje, ale zítra přijedou vánoční dárečky a gramofon a třeba si lehne vedle mě, protože si pustím starý gramofon a proležím v posteli celou neděli. Vinylový bůh.


Mmm možná jsem to kakao pít neměla, protože je mi teď špatně a vzhledem k tomu, že ji mi špatně celej den, je tohle megašpatný.

A vůbec, já chci aby to bylo jako s těma krabama!

Sobota, den první.

Nemužu spát a chce se mi zvracet. Juchů. Škoda, že sem včera nic nepila, akorát kakao. V hospodě s 5ti chlapama je to vtipný i když jste občas terč.

Včera bylo 1.2, což znamená pololetní prázdniny, implikace-> je tam. Přemýšlím, jak zaměstnám mozek a vážně uvažuju o tom, že vytáhnu Petákovou a budu počítat.

„Milovat se se ženou a spát se ženou jsou dvě odlišné vášně. Nejen rozličné ale i protikladné. Láska se neprojevuje touhou po styku, což zahrnuje nekonečné množství žen, ale touhu po sdíleném spánku, touha omezená na jednu ženu.“ Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

Tak nevím, co mě vlastně děsí víc.

„Svést ženu, to umí každý hlupák. Ale umět ji opustit, podle toho se pozná zralý muž.“

„Cena člověka je v tom, v čem sám sebe přesahuje, v tom, čím je mimo sebe, čím je v jiných a pro jiné.“

„Avšak nikdo nemůže udělat s pocity nic, existují a neexistuje způsob, jak je cenzurovat. Můžeme si vyčítat nějaký čin nebo poznámku, nikoliv však pocit, jednoduše proto, že nad ním nemáme vůbec žádnou kontrolu.“

„Láska je touha po ztracené půly nás samých. (NLB)“

Zase Kundera, všecko Kundera

No nic, je čas na prášek a snídani. 

It hurts like hell.

Mám se skvěle. Asi tak, že bych stčila hlavu do vsakovačky, kdybych nějakou měla, aby ty kuřecí zvuky v mojí hlavě utichly. Jak věřit někomu, kdo nevěří vám? (věčnej problém mojí matky, že nikomu nevěří a pak se diví...)

Kdysi jsme se s P, ptaly, proč zrovna my? Jenže někomu se to stát musí, a někomu je to evidentně souzeno. Chtěla bych být v klidu. Chci aby to přestalo. Já vím. že nikdo není kontinuálně šťastnej 24 hodin denně 7 dní v týdnu, ale chci aby přestal ten tlak v břiše, a žádný slzy. Jenže to nejde, nejde, nejde. Už nechci bejt na nikoho hodná, nechci být ta, co to přece chápe. Nechci nic chápat. Nic řešit. nad ničím přemýšlet. A už vůbec ne nad tím, jak sedí tam kde já, mluví, směje se... a Praha, úřady. Nasrat. Chce se mi z toho zvracet a nejvíc z toho, že to pitomý jméno je na stavebninách, kancelářích, čistících prostředích, je všude.

Láska je důvěra. Láska je potřeba vyjít ze sebe. Naplnit sebe uvnitř někoho jinýho. Málo miluje ten, kdo to potřebuje vyjádřit slovy. Mít někoho radši víc než sebe. Jedinej člověk tohle dokázal a já ho nedokážu milovat. Není to směšný? Jedinej, kterej by umřel než aby mi ublížil. Radši ublížil sobě jen pro můj úsměv. Nikdy mě nerozplakal, protože nikdo si nezaslouží ničí slzy a ten kdo si je zaslouží vás nikdy nerozpláče. A mně je to hrozně líto. Všechny ty dopisy, které nepotřebovaly odpověď. Láska, která nic nechtěla. A můj ryze přátelský cit, který nedokázal vyplnit to co se mi snažil dát. Nenávidím cesty vlakem a přemýšlení...

Chci si lehnout a spát, jako v pohádkách, kde se spí stovky let. Tolik hezkých slov bylo vyřčeno, a já je nemůžu poslouchat, protože mi v hlavě buší všechny ty představy.

A chci zpátky pocit, že nejsem sama, ale jsem, protože to stejně nikoho nezajímá, jako obvykle. Každej má svých starostí dost. Nenávidím svět a jeho samotu. Lidi jsou souzeni k samotě pro to, že jich je tolik, což je směšné, směšné. A já chci tak moc poslouchat a pomoct, jenže ty si pomoct nenecháš. A mě taky nikdo nepomůže. Radši budeme lhát. Jsem sarkastická a hnusná? Ta bolest někam musí jít a třeba to zas bude v pohodě. Já to přece vždycky všechno překonám. Já budu ta silná, která to překousne. Už nechci. Spousta lidí si vás poslechne, ale kdo na to něco řekne. Kdo poradí. Kdo to se mnou probere. Nikdo. Ticho roste jako rakovina.Silence like a cancer grows. Hrál mi to na kytaru. A vždycky říkal, nezabývej se věcma, se kterýma nic neuděláš. Buď šťastná, protože jsi svobodnej člověk. Život je krátkej. Můj kamarád.

Chci aby už bylo po všem. A chci pravdu a nic než pravdu a nenávidím čekání a nechávání věci vyhnít. Nenávidím dozvídat se všechno na poslední chvíli a nenávidím nejistotu. Ale pořád lepší nejistota než jistota co není opravdová. Přála jsem si být výjimečná. Přála jsem si, aby mě někdo zachránil. A zase si musím kruh nafouknout sama a plavat si ve vlastní obyčejnosti. Stejně ale budu naivně doufat, že třeba jednou budu jediná a nebude to vyžadovat žádnou bolest pro žádnou stranu. Někdy mám pocit, že víc bolesti neunesu, ale ono je to pak horší a překonávám svůj rekord. Protože věřím. Proč prostě nemůžu být egoistická a zlá. (jo budu o tom psát určitě ještě někdy příště)

Prosím, prosím, prosím.... pošlete mi dopis z Bradavic a vemte mě někam pryč. Prosím Falco přileť a vytáhni mě z močálů smutku. Já ještě neodcházím.