úterý 26. března 2013

A nebo taky ne.

A někdy to prostě nevyřešíš. Je to jako bumerang a nebo spíš jako míček, kterej si přehazujou. Mlžit, mlžit, mlžit. A pak jako má být člověk důvěřivej. Na druhou stranu, teď mě třeba zase nějakou dobu nebude stresovat škola, protože se serou jiný věci. Chtěla bych svůj mozek donutit vypnout se. Nelze. A už nikdy nebudu nikomu vykládat o svým životě, protože i když to nedělám proto, aby na mě byly brány ohledy, je mi pak stejně líto, že i přes to, co jsem řekla, je to všem vlastně úplně jedno a nejvíc směšný je, že ty rány přicházejí přesně tam, kde je jádro té staré bolesti. Co je život...marnost nad marnost. Hlavně že vím, že je všechno jedno. Stejně mě to bude rozčilovat.

It makes me mad.

Některé sny by se měly zakázat. Otevírají staré rány takovým způsobem, že člověk dohání i ta realita, která možná vůbec není skutečná. A co je pak sen a co ne? Všímám si, že když jeden není s něčím úplně vypořádaný, vrací se to. A i když to přestane, stejně se to vrátí, jak vlna na moři. A proto je dobrý se s tím vypořádat jednou provždy. Je to jak s Voldemortem, dokud byl naživu, jizva pálila. A dokud jsou Voldemortové, nejistoty a strachy v člověku, jizvy nepřestanou pálit. Až bych řekla, že je to snově jednoduché. Nikdy nevíš, jestli to přejde úplně. To je totiž to, že nikdy nevíš..

pondělí 18. března 2013

I'm so happy here.

Prázdnej pokoj je jako past? Jen růže..... a tak. Je jedno místo, které mám ráda. Jsou tam lidé a veselo. I když mě bolí záda a všecko. Je tam něco, co působí jako domov a je to svět diametrálně odlišný mému. Pojmenované je dost výstižně, protože (si) tam můžeme hrát. A já si hraju ráda.

Jako malá jsem těžce snášela cesty domů. Z těchto pocitů zbyl někdy více někdy méně jasný odlesk, ale nečekala bych, že to prožuiju znovu takhle intenzivně, a to bez cesty domů. I když domů, co to je? Pro mě bylo vždycky na hodně různých místech, tolik domovů, které jsem si snila, kde jsem chtěla zůstat. Ale stejně bylo někdy fajn se vrátit ke svým věcem, schovat se pod peřinu a nebýt a zároveň být hrozně moc.

Takovej moc obrovskej feeling, někdy když usínám a mám pocit, že mi exploduje hlava a to obrovský světlo a ta extáze, která se nedá vydržet. Vstříc všem dobrodružstvím. Dohromady.

A když už bude hladina klidná, dám ti hlavu do klína. Procházka jablkovým sadem.

pondělí 11. března 2013

Exhausted.

Časové presso a presso prosím hned, protože usínám a nesmím, nesmím, nesmím. Probuďte mě. Elán chybí. Mozek umřel. Je jako ryba plavoucí na hladině bříškem vzhůru. Jako výplach prasečích střev. Těším se na všechny budoucí víkendy. To jsou chvíle, kdy jsem spokojená. Kdy jsou všichni Augustíni, Husité, Tomášové Akvinští a tak, hrozně daleko. A realita tě pak uděří do očí. Stejně jako obličej té, jejíž jméno nesmíme vyslovit.

Clive Bell aspoň píše srozumitelně. Zřetelně. Ach nebe. Ať už je víkend.

čtvrtek 7. března 2013

7.3. svátek slaví Tomáš

Dneska je zase významný den. Venek ovládla mlha a tyvole mozkomoři. Taky mě lehce pobolívá hlava, takže Voldemort musí být blízko a včera to byl ve škole samej expelliarmus a jiný zaklínadla typu inteligibilní na nás. Příští týden, bude zase divnej a všecko začíná splývat, vždyť nedávno bylo pondělí a už je zas čtvrtek. Nemám žádný koncept času, jen ten, že letí. Alanis.

Přijde mi legrační, že mi z cetra dm v Budějovicích posílaj poštu do Olomouce, kde sice mám trvalý bydliště, ale vlastně teď bydlím v B. Jasně, je to naprosto evidentní, ale stejně. Takovej ten pocit sounáležitosti, když tam je napsaný v Českých Budějovicích, datum... asi jako když čteš o Praze a přesně víš, o čem se píše. A máš z toho radost. Teda jako já mám. Na na na. Hlava se ti točí a ty nevíš proč. Na horách taje sníh. Řeka je divoká a chladná.

úterý 5. března 2013

I wanna make you happy..

I wanna make you feel alive
let me make you happy...

Říkali, že tři měsíce jsou kritické. V listopadu do našich životů svítilo slunce, ale někdy jsme klouzali blátem. Zima byla drsná, když sněžilo, byli jsme chladní, když pršelo, plakali jsme. Slunečné dny byly vysvobozením. Březen, začíná jaro a prostupuje i do nás, svítí nám do očí a my doufáme, že už je to pryč, že se to rozpustilo jako kry na řekách a rybnících. Tolik ker, nebo krů?, jako je rybníků tady na jihu Čech, tolik studených střípků v srdci...ale všechny začínají roztávat, protože to je koloběh. Koloběh života, koloběh nás. Ale věčbé opakování taky není oukej, i když láska je touha po opakování, někdy chceš změnu, ozvláštnění. A tak to je a bude, protože je jaro a můžeš skákat do kaluží. Budem skákat do kaluží, jo. A chodit po ulicích se sluncem. Walkin' on sunshine. Těším se na víkendy. Na všechny pořád a stále. la la laaa... falling in love with someone:)