Nasrat.

Mám hlad. Je mi zle. Je mi smutno. Bolej mě záda z pitomýho neustálýho ležení. Nemůžu sedět. Chci bejt někde daleko, kde bych mohla lítat, protože to nevyžaduje žádnou dementní polohu. Vždycky tě prostě něco bolí. Chci být někde úplně sama, schovat se, nevylízat. Někde, kde bych nevěděla nic o včerejšku ani zítřku a mohla objevovat svět. Protože včerejška se zbavit nedokážu a zítřku se bojím. Chci pryč z reality a z toho množství všeho, z těch ruchů, informací a přání. Chci nic nechtít a chci všechno jednoduchý. Jenže to nejde. Nenávidím svět.

Odcházení.

Tak. Zjištění, že na bandzone už jsem jen já a já, žádná kapela. Každá tahle malá ztráta, která je sice jen součástí té velké, která už je přítomna několik měsíců vždycky tak trochu píchne. Je to malá jehlička svrbící pod kůží. Pod srdeční chlopní. Někdy je těch jehliček víc. Řekla bych, že jsem si zvykla, tak proč to pokaždé začne rezonovat i ve starých jizvách. A tak je to pořád. Je to směšný. Od jednoho smutku se začnou odvíjet další, které zrovna netíží, přece už jsou pryč! ale jako by je identická emoce zase probudila k životu. Proč proč proč.

Not yet.

Až odejde minulost...
Až bude mít svět jiné barvy..
Až budeme nenávidět sami sebe a až si potom odpustíme...
Až se začneme mít rádi, ovšem ne svoje ego...
Až přejdeme od já k ty...
Až přejdeme žebřík krásy od těl k duším..
Až jediné slzy nebudou hořké, ale duhové..
Až slova nebudou jen slovy ale i pravdou...
Až zapomene na to, co jsme ztratili a uvědomíme si, co doopravdy máme..!
Až nebude smutku z odloučení, ale radosti z dalšího setkání...
Až nebude strach a předusek..!
Až to nebude napovrchu ale uvnitř...
Až objevíme podstatu...

Pak to bude doopravdy.


Spousta písniček je o nějakém kouzelném pocitu, který je zaručeně ten pravý a který potrvá. Pak si jenom čteš o zlomených duších a srdcích, která kdysi naivně doufala a věřila. A proto je potřeba najít podstatu. Já pořád věřím, že je to tak nějak možný, ale zatím mi slzy ještě neuschly.

losing control.

What if I say I will never surrender?

Too much things to do. No time to linger. Nemá smysl trápit se a vracet se k něčemu, cos udělal před dlouhou dobou. Řiká Paulo. Tak to tak třeba je. Spousta hluku. Nemužu dělat nic. Chci číst, nemohu, chci spát, nemohu, chci umřít nemohu. Chci prázdniny. A žádný stavy. Žádný křeče v žaludku. A jinej svět. Make a better world.

Aunque se muera mi alma de dolor.

Praskne mi hlava. Tisíc slov, který jsou k ničemu, protože život není o neskonalých kontemplací, co se vlastně děje při čtení nebo vnímání uměleckých děl. Jo, je zajímavý si o tom jako běžný člověk něco přečíst, ale kdo o tom píše něco pro běžnýho čtenáře. Všechny ty odborný žvásty, kterým pomalu ani odborník sám nerozumí, jsou stejně jenom proto, aby je jiní teoretici mohli číst a psát o nich a odporovat jim a vycházet  z nich, ale jakou hodnotu to má pro život? Škola je mi dobrá k tomu, abych docházela k negativnímu vymezení věcí potřebných pro život...vlastně nevím, co potřebuju ke svýmu štěstí, ale rozhodně už vím, co nepotřebuju.

Dále taky vím, co bych chtěla a to být v klidu, jenže vždycky a to naprosto vždycky se něco posere, takže je to neustálá cesta od frustrace k frustraci, škola, rodina, kamarádi, vztah, budoucnost, minulost, přítomnost... Pokud mě nesere něco dneska, je to obava ze zítřka nebo vzpomínka na včerejšek, což je naprosto směšný a uplně kreténský, protože já moc dobře vím, že na ničem nezáleží a všechny věci, který by člověk vědět měl, aby byl šťastnej a četla sem všechny ty moudrý knížky, který udělali spoustu lidí víc uvolněnou, jenomže já to nedokážu, protože jsem tak moc pohlcená emocema, že i když si řeknu, že je to všecko uplně jedno, stejně mě to rozčiluje a to ke všemu arci.

Za všechno stejně nejvíc mužou zasraný hormony a ženská logika, kterou nenávidím a které se směju, když ji vidím kdekoliv okolo a pak se chovám stejně jako idiot a nenávidím se.

Studuju teorii a teorie zabíjí život. Paradoxem zůstává, že spousta mejch frustrací vychází právě z toho, že si vytvářím různý teorie, toho co je, co bylo a co by z toho mohlo vyplynout, být a stát se. A nikdo mi je nemůže vyvrátit, pokud mi nedá dost zřejmej důkaz. Teorie zabíjí život, zabíjí mě.

A já mám jenom jedno světlo tady a teď. A o to se moc bojím.

When you're gone.

It's hard to carry on.
And in the night I could be helpless
I could be lonely
sleeping without you.
And in the day
everythings complex
there's nothing simple
when I am not around you.

Ty první chvíle jsou vždycky nejhorší. Ty chvíle kdy je světýlko dál a dál a najednou mě obklopí samota. Je to jako když jsem byla malá a odjížděla z prázdnin. Nechápu, kde se to ve mě bere, když od nějaké doby už při odjezdech z milovaných prázdninových míst neumírám smutkem. Jedinečnost úplně každé chvíle si uvědomuju z odstupem, ale spousta z nich je nutně prožita přmo za běhu. Zajímalo by mě, jak vzniká schizofrenie, protože zjišťuju, že dokážu na chvíli poodstoupit od sebe sama a dívat se na tu šílenou holku sžíranou emocí a strašně se jí divím, že tak vyvádí. Ta druhá, naprosto střízlivá část mě je ale v amoku strhávána právě jí, tou pocitovou sviní, která se jí drží a nechce pustit. Přemýšlím, kde mi hlava stojí v jednoduchosti a lehkosti víkendů, když čtu náročné teorie do školy a mám pocit, jako by to za mě prožíval někdo jiný, ačkoliv v ten okamžik jsem tam já víc než kdokoliv.

Je strašně skvělý, že se sem můžu vykecat, a ještě bych se potřebovala podívat na film a zahrát si na kytaru, ale to tady prostě nejde. Jdu číst nějaký pitomý kecy a pak pobíhat po koleji. Nesnáším být sama se sebou. Music is my saviour.

Co tě potěší?

Lidi, radical face, pivo a klid. Estetika je daleko. A někdo jiný blízko.

Monday you can fall apart,..

tuesday, wednesday break my heart

thurdays doesn't even start it's friday

i'm in love...

Monday you could hold your hands

tuesday, wednesday stayed in bed

thursday never looking back!

it's friday i'm in love.

Dressed up to the eyes
It's a wonderful surprise
To see your shoes and your spirits rise
Throwing out your frown
And just smiling at the sound
And as sleek as a shriek
Spinning round and round
Always take a big bite
It's such a gorgeous sight
To see you eat in the middle of the night
You can never get enough
Enough of this stuff

Nejpodivnějších, nejnepravděpodobnějších a jedny z nejúžasnějších...tutěch pět dnů. Ačkoliv bylo smutno na poště, a tak vůbec všude v závitech, bylo jinde veselo a hezky. Zasněžený industriál, kouřové signály přátelství, strach, interaktivita, a hodně lásky. Takového všudypřítomného klidu, ale zároveň neklidného způsobu života... Obrovský příliv imaginace, sny a spánek, pohádka před spaním a ruce, které znamenají věže. Towers over me. Třetí třída neexistujícího vlaku a dva příběhy ale já asi stejně chci svůj vlastní a kouzelnej. Někde mezi stromy v Terabithii. Tam, kde jsem nikdy nebyl, V zemi nezemi a Řiši divů. Po určité stránce toužím po dospělosti, asi je to hlavně stálost. Zbytek musí zůstat v dětské hravosti. A pohádce. Jinak to prostě nejde vyhrát. Já bych to tentokrát chtěla vyhrát. Tak jako jednou v životě, protože všecko ostatní je absolutní prohra. Jen kromě P a K. Protože tyto osoby jsou něco, co už nelze ztratit. Je to příliš pod kůží, protože se to nazývá přátelství. Amy Winehouse než umřela zpívala, že love is a loosing game. Ale jak jsem již řekla, já nechci, nemůžu, nezvládnu prohrát. A proto musíme letět ke hvězdám... za druhou doprava a potom rovně až do rána...!!