I don't like morning people...or mornings...or people.

Možná bych měla přerušit všechny interakce s lidma, zavřít se někam do komory a ... a ... tak! A proto budeme s pár lidma pořádat hudební festival. To znamená spoustu interakcí, spoustu lidí a žádný rána.

Těším se, bojím se. A škola mě prudí 24 hodin denně. Pořád něco.

Štvou mě lidi, kteří mi vysvětlujou naprosto jasný a zjevný věci, jako by to bylo něco objevnýho. Štvou mě lidi, co si myslí, že jsou smart & cool, ale vlastně sou jenom otravní a nepříjemní na ostatní. Ale tihle všichni by řekli, že krava sem já, takže to tak nejspíš bude a jdu do komory. Jo, sem nepříjemná a všechno mě štve. Můj životní optimismus z dětsví je pryč a jsem zapšklá. Nevím, jestli mi ho sebraly výchovné prostředky učit se budeš, nebo všichni ti lidi z gymplu, nebo ta věčná samota. Asi neumím být šťastná. Už ne. ALe když mi bylo 7, skoro každej den byl ten nejlepší v mým životě. Pamatuju si to. Stačilo jen pár přátel a prolízačky. A co je tu teď? Estetika, akademická půda a opilí lidi na koleji. To mi to totiž všechno kazí. To, že jsi tu ty. A ty děláš chyby a já dělám chyby a dělám jich spoustu. Prudí mě škola, moje chyby a pak se nediv, že mě vyprudí, když ti posté opakuju, abys něco nedělal..nebo udělal. Ignorace toho co stále říkám, ignorace našeho života. Ignorace mě.

Jsem unavená. A ošklivá.

Fury, fury, fury.

Každej dokáže jenom nenávidět. Vím to, dělám to taky, jsem hejtr prvního řádu. A nenávidím nenávist. Co mě dokáže nadmíru vytočit je něčí uraženej xicht nad něčím, co jsem řekla, nebo prostě jenom, že jsem zase mluvila. Asi je to otravný co já vím. Ale stejně mě ty obličeje prudí. Ten výraz "to je ale kráva". Znám ho. Díky tomudle se se mnou přestala bavit jedna holka, beze slova. Ticho a úškebky, posměšky. Za moje slova. Přemýšlím, kde to pramení. Kde pramení všechne vztek, nenávist a potřeba muvit. Zikmunde? Jasně že to vím. Nejlíp totiž dokážu vlastní chyby svádět na ostatní, ale na koho jinýho, když jsem se narodila víceméně jako nikdo? Pitomá výchova, věčná samota, úrážlivé kamarádky a nezájem. Nikdy jsem nebyla smutné dítě, protože jsem se nikdy nezabývala starostma. Ale vlatsně jsem hodně brečela, i když malým dětem to po pár chvílích nepřijde. Ale možná ve mě každá slza zbytečně prolitá zanechala prázdno, možná stopu, možná kus nenávisti. Myslím, že bez kontextu se mnou člověk nevyjde, jenže mám zájem ho říkat někomu, kdo to předem vzdává? Mám zájem vysypat svůj příběh na někoho, kdo sobecky utíká pro to co ho štve, než že se snaží to překlenout pro něco, co ho těší?Proč bych se sakra měla snažit kvůli někomu, kdo se nesnaží kvůli mě. Takový lidi jsou 3, vlastně je jich možná trochu víc, když počítám těch pár milých rodiných příslušníků, co tomu rozumí.

Ty se snažíš a snažím se i já. Ty se snažíš pochopit a přejít moji divokost a choleričnost, já se snažím přejít přes další zářez, který tomu všemu jenom přidává. Protože vím, že to za to stojí.

Někdy si říkám, že bych měla odjet někam pryč, jenže co když ne?

A pak mám je. Ty dvě, který mi neřeknou, že su pi*a, protože mě znají. Protože mě chápou. A protože všichni máme svoje dny. Protože jsem si prošli toliko zlým, že pubertální záchvaty ta je blbá už máme taky za sebou. A protože o tom je kamarádství!

Ale pořád jsem nepřišla na to, jestli mám být zticha a zabíjet SE zevnitř, nebo mluvit dál a zábíjet TO zvenku. Je těžký mít kamarády, když chci být sebou. Možná proto, že je sedmička číslem samoty, a pátek třináctýho prostě nelehkej den pro život.