úterý 4. března 2014

Why?

Bolí to jak děvka. Sedím tady a pláču. Jenom uvnitř, protože nemůžu jít do školy s rozmazanou řasenkou. Nevím, kolikrát jsem se snažila, prosila, ptala se. Nevím, kolikrát jsem věděla, že to, co říkáš není pravda. Ale vím, že s každou další lží se tohle všechno vrací, násobí a je to jako díra někde nad pupíkem. Uvnitř.

Potřebuju znát pravdu. Potřebuju, aby si přiznal všechno o čem lžeš. O penězích, o hospodách. O tom, že si s ní spal, protože já vím, že jo. Potřebuju mít jistotu. A já ji nemám. Nemám nemám nemám. Nemám nic, jenom spoustu otázek a práznotu v dlaních. Slzy v duši a bolest v centru těla.

Chci utéct, ale nemůžu. Chci se schovat, ale nevím kam. Je mi to jedno, je mi jedno, cos provedl, ale chci o tom vědět. Abych se s tím mohla vyrovnat. Protože s tou nejistotou se nevyrovnám někdy. Je totiž zatraceně těžký čelit něčemu, když vlastně nevíš, o co jde.

A já už na to nemám sílu. Pomalu umírám.




Žádné komentáře:

Okomentovat