You oughta know.

Mám se fajn. Je léto, který sice příšerně utíká, ale je. Zažila jsem první tábor Tam, ze kterýho jsem nechtěla odjet, protože byl tak fajn a klidnej. Jenže...

Celej můj život je totálně naruby. Celý tři roky, jako bych vzala a vyhodila oknem ven. Nejen estetiku, ale spolu s ní všechno, co definovalo můj nástup na výšku.  Co definovalo mě.

Věci okolo, tak důvěrně známé jsou najednou cizí, ale stejně k nim mám vazbu. Jako k postavám z Přátel. Už jen pár dní a z toho všeho nezbude nic. Je to tak strašně divný, že to nedokážu pochopit. A přesto vím, že to tak nejspíš mělo být.

A ačkoliv jsem to byla já, kdo řekl konec, stop všemu, nedokážu se srovnat s pocitem, že se nic nezměnilo. Je stále stejnej, ten kým byl. Byla to přetvářka? Nebo lež? Všechno čím byl pro mě je pryč.  Jako by umřela osoba tak strašně blízká a zbyla jen kostra dávné minulosti. A mně je z toho tak smutno. Protože tři roky života už něco znamenají a jistý vazby nezmizí. Stejně jako vzpomínky na něco, co nejspíš nikdy neexistovalo.

what a surprise,
don't want to look at your face,
'cause it's making me sick.

Why?

Bolí to jak děvka. Sedím tady a pláču. Jenom uvnitř, protože nemůžu jít do školy s rozmazanou řasenkou. Nevím, kolikrát jsem se snažila, prosila, ptala se. Nevím, kolikrát jsem věděla, že to, co říkáš není pravda. Ale vím, že s každou další lží se tohle všechno vrací, násobí a je to jako díra někde nad pupíkem. Uvnitř.

Potřebuju znát pravdu. Potřebuju, aby si přiznal všechno o čem lžeš. O penězích, o hospodách. O tom, že si s ní spal, protože já vím, že jo. Potřebuju mít jistotu. A já ji nemám. Nemám nemám nemám. Nemám nic, jenom spoustu otázek a práznotu v dlaních. Slzy v duši a bolest v centru těla.

Chci utéct, ale nemůžu. Chci se schovat, ale nevím kam. Je mi to jedno, je mi jedno, cos provedl, ale chci o tom vědět. Abych se s tím mohla vyrovnat. Protože s tou nejistotou se nevyrovnám někdy. Je totiž zatraceně těžký čelit něčemu, když vlastně nevíš, o co jde.

A já už na to nemám sílu. Pomalu umírám.

I don't like morning people...or mornings...or people.

Možná bych měla přerušit všechny interakce s lidma, zavřít se někam do komory a ... a ... tak! A proto budeme s pár lidma pořádat hudební festival. To znamená spoustu interakcí, spoustu lidí a žádný rána.

Těším se, bojím se. A škola mě prudí 24 hodin denně. Pořád něco.

Štvou mě lidi, kteří mi vysvětlujou naprosto jasný a zjevný věci, jako by to bylo něco objevnýho. Štvou mě lidi, co si myslí, že jsou smart & cool, ale vlastně sou jenom otravní a nepříjemní na ostatní. Ale tihle všichni by řekli, že krava sem já, takže to tak nejspíš bude a jdu do komory. Jo, sem nepříjemná a všechno mě štve. Můj životní optimismus z dětsví je pryč a jsem zapšklá. Nevím, jestli mi ho sebraly výchovné prostředky učit se budeš, nebo všichni ti lidi z gymplu, nebo ta věčná samota. Asi neumím být šťastná. Už ne. ALe když mi bylo 7, skoro každej den byl ten nejlepší v mým životě. Pamatuju si to. Stačilo jen pár přátel a prolízačky. A co je tu teď? Estetika, akademická půda a opilí lidi na koleji. To mi to totiž všechno kazí. To, že jsi tu ty. A ty děláš chyby a já dělám chyby a dělám jich spoustu. Prudí mě škola, moje chyby a pak se nediv, že mě vyprudí, když ti posté opakuju, abys něco nedělal..nebo udělal. Ignorace toho co stále říkám, ignorace našeho života. Ignorace mě.

Jsem unavená. A ošklivá.

Fury, fury, fury.

Každej dokáže jenom nenávidět. Vím to, dělám to taky, jsem hejtr prvního řádu. A nenávidím nenávist. Co mě dokáže nadmíru vytočit je něčí uraženej xicht nad něčím, co jsem řekla, nebo prostě jenom, že jsem zase mluvila. Asi je to otravný co já vím. Ale stejně mě ty obličeje prudí. Ten výraz "to je ale kráva". Znám ho. Díky tomudle se se mnou přestala bavit jedna holka, beze slova. Ticho a úškebky, posměšky. Za moje slova. Přemýšlím, kde to pramení. Kde pramení všechne vztek, nenávist a potřeba muvit. Zikmunde? Jasně že to vím. Nejlíp totiž dokážu vlastní chyby svádět na ostatní, ale na koho jinýho, když jsem se narodila víceméně jako nikdo? Pitomá výchova, věčná samota, úrážlivé kamarádky a nezájem. Nikdy jsem nebyla smutné dítě, protože jsem se nikdy nezabývala starostma. Ale vlatsně jsem hodně brečela, i když malým dětem to po pár chvílích nepřijde. Ale možná ve mě každá slza zbytečně prolitá zanechala prázdno, možná stopu, možná kus nenávisti. Myslím, že bez kontextu se mnou člověk nevyjde, jenže mám zájem ho říkat někomu, kdo to předem vzdává? Mám zájem vysypat svůj příběh na někoho, kdo sobecky utíká pro to co ho štve, než že se snaží to překlenout pro něco, co ho těší?Proč bych se sakra měla snažit kvůli někomu, kdo se nesnaží kvůli mě. Takový lidi jsou 3, vlastně je jich možná trochu víc, když počítám těch pár milých rodiných příslušníků, co tomu rozumí.

Ty se snažíš a snažím se i já. Ty se snažíš pochopit a přejít moji divokost a choleričnost, já se snažím přejít přes další zářez, který tomu všemu jenom přidává. Protože vím, že to za to stojí.

Někdy si říkám, že bych měla odjet někam pryč, jenže co když ne?

A pak mám je. Ty dvě, který mi neřeknou, že su pi*a, protože mě znají. Protože mě chápou. A protože všichni máme svoje dny. Protože jsem si prošli toliko zlým, že pubertální záchvaty ta je blbá už máme taky za sebou. A protože o tom je kamarádství!

Ale pořád jsem nepřišla na to, jestli mám být zticha a zabíjet SE zevnitř, nebo mluvit dál a zábíjet TO zvenku. Je těžký mít kamarády, když chci být sebou. Možná proto, že je sedmička číslem samoty, a pátek třináctýho prostě nelehkej den pro život.

Mogo mogo

Jako první, ten kdo může za všechno, je čaj, kterej jsem si koupila v oxalisu. Obsahuje senchu, banán, meloun, mango,mučenku... a strašně užasně voní. Chutná tak zvláštně sladko trpce, takže ho doporučuju spíš lidem, co mají rádi nezvyklé chutě.

Ostatně, kouknout se na něj můžete tady Mogo Mogo. A nelekejte se toho kilovýho balení, v kameným oxalisu se dá koupit normální malý množství.

Jinak já ho zalívám klidně i dvakrát, chuť je pořád skvělá:)

Recommendations, inspirations.

Nové časy, nový život, nové poznatky. Jo. Rozhodla jsem se udělat novou rubriku o tom, co mi připadne dostatečně dobré, aby to stálo za zmínku. Tím myslím od jídla přes hudbu až k pastě na zuby - třeba. A třeba to někoho inspiruje.

All your promises.

Všichni slibujou. Do té chvíle, než je v něčem tak hluboko, že se nemuže vykopat ven. Já vím, dělám to taky. Ale stejně někde na dně té jámy vím, že musím na chvíli ven. Dneska jsem se prokopala ke spoustě záležitostí, který byly potřeba dávno řešit a najednou je všechno tak jednodušší. Věci se totiž mají řešit hned. Prostě mají a ze všech nevyřešenejch věcí mám žaludeční vředy. Doteď. Protože pokud něco hnije, hnije to napořád. A mě stále chybí jedna odpověď. A možná právě to je důvod, proč nemůžu jít dál. Potřebuju pravdu, protože něco uvnitř stále nechce uvěřit.

Za 4 roky na gymplu jsem se naučila být sama. Nebylo to zrovna nejveselejší období, ale neměla jsem v žaludku ten balvan. A ten musí pryč. Je zvláštní, jak rychle si člověk odvykne samotě. Najednou sedím a nevím co mám dělat. Vlastně je toho tolik, co bych mohla udělat, ale jako bych nemohla. Prostě jen sedím a k ničemu se nemám. Asi i za to může ten balvan. Je to strašně jednoduchý, když máš rýmu nebo chřipku, piješ čaj a cumláš kašlací dropsy, sem tam nějakou meducínu. Ale co chceš dělat s blokem uvnitř v hlavě? Na to žádnej drops prostě není a jestli jo tak o něm nevím. A na nějaký deprese léky taky seru, protože to je humus a všechno. Nevím, nevím nevím. Všude píšou, že když tě něco štve, máš se tomu postavit. Cha, to bych taky moc ráda, ale sara jak, když jen co na to pomyslím je celej den v hajzlu. Snažím se okolo postavit zeď, ale vždycky když všechny cihly spadnou, je to ještě horší. Plácám se v to dokola a vím, že vysrat se na to a můj život je krásnej. Tak proč to mě to pořád rozežírá?