Praskne mi hlava. Tisíc slov, který jsou k ničemu, protože život není o neskonalých kontemplací, co se vlastně děje při čtení nebo vnímání uměleckých děl. Jo, je zajímavý si o tom jako běžný člověk něco přečíst, ale kdo o tom píše něco pro běžnýho čtenáře. Všechny ty odborný žvásty, kterým pomalu ani odborník sám nerozumí, jsou stejně jenom proto, aby je jiní teoretici mohli číst a psát o nich a odporovat jim a vycházet z nich, ale jakou hodnotu to má pro život? Škola je mi dobrá k tomu, abych docházela k negativnímu vymezení věcí potřebných pro život...vlastně nevím, co potřebuju ke svýmu štěstí, ale rozhodně už vím, co nepotřebuju.
Dále taky vím, co bych chtěla a to být v klidu, jenže vždycky a to naprosto vždycky se něco posere, takže je to neustálá cesta od frustrace k frustraci, škola, rodina, kamarádi, vztah, budoucnost, minulost, přítomnost... Pokud mě nesere něco dneska, je to obava ze zítřka nebo vzpomínka na včerejšek, což je naprosto směšný a uplně kreténský, protože já moc dobře vím, že na ničem nezáleží a všechny věci, který by člověk vědět měl, aby byl šťastnej a četla sem všechny ty moudrý knížky, který udělali spoustu lidí víc uvolněnou, jenomže já to nedokážu, protože jsem tak moc pohlcená emocema, že i když si řeknu, že je to všecko uplně jedno, stejně mě to rozčiluje a to ke všemu arci.
Za všechno stejně nejvíc mužou zasraný hormony a ženská logika, kterou nenávidím a které se směju, když ji vidím kdekoliv okolo a pak se chovám stejně jako idiot a nenávidím se.
Studuju teorii a teorie zabíjí život. Paradoxem zůstává, že spousta mejch frustrací vychází právě z toho, že si vytvářím různý teorie, toho co je, co bylo a co by z toho mohlo vyplynout, být a stát se. A nikdo mi je nemůže vyvrátit, pokud mi nedá dost zřejmej důkaz. Teorie zabíjí život, zabíjí mě.
A já mám jenom jedno světlo tady a teď. A o to se moc bojím.
