Nevnímám.

Pořád se polívám.

Bojím se, strašně moc. Nemohu spát.

There is something so good, just cant function no more.

Našla jsem to na zemi. Bylo to patologický.

Bojím se, až to přijde.

I dont want you to leave.

Je to nemožný asi jako karamel bez cukru.

Pořád ještě nebylo po tisícé prvé!

If you use your eyes..

Chtěla bych říct vskutku něco originálního a nezapomenutelného, ale napadá mě jenom ohraná fráze: chce se mi spát. Celou hodinu, kdy nám pánčelká vysvětlovala jak se píše maturitní slohovka a čemu se máme vyhnout jsem prospala. It works.

Dnes jsem psala poslední písemku z matiku ve svým (doufám) životě. Matematika je sice zajímavá, ale spočítat součet nekonečna čísel, kterej by člověk do konce života nespočítal, kterej prostě neexistuje, to je uplná hovadina. Ale budu mit boty s tygrem.

Neučím se. Nedělám proto, abych z té školy vypadla nic, jenom tam chodím. Je to směšné.

Slibuji si, že začnu.

A také jsem pochopila, že mám kolem sebe pár neuvěřitelně úžasných lidí. I když někdy chodím just as: "všecko je na hovno, lidi sou na hovno." Taková křivda! Kopla bych se do hlavy, ale mám příliš krátké nohy.

Budu mít hezké prázdniny, víš.

I'm so tired

I haven't slept a wink.

Nechápu co se klem děje. absolutely. Chodím okolo jako bych nebyla a připadám si tak trochu náměsičně. Skoro nespím a mé dny jsou prožity mezi bděním a sněním, přičemž naplněna je spíše ta rovina druhá. Hlavně v dějepise. Mám podmíněný reflex, když přichází K., padá mi hlava.

Mám boží čaj. Dávám si ho v čajovně. Shou mei chai. Dělají se z toho prostě 3 nálevy, a je to uplnej životabudič. Coffee doesnt work, drugs dont work... A na internetu se nemohou shodnout, kolik má vlastně toho kofeinu.

Dneska sem dělali maturitu z češtiny na nečišto. je to hrozná hovadina. fakt to slovíčkaření je ve stresu fakt skvěly a nechápu proč tam nemužou dat normální otázky. A kdo má rozlišovat supermarket a stánek, whathefuck.

Musím spinkat.

A little positive.

Venku sněží. Rozhodla jsem se, že mě to nezastaví, stejně jako představy fakticky dosud nepodloženy. Budu brát z toho, co je. A kind of bitch fight.

Můj prázdninový plán, že se budu učit a dělat si maturitní otázky zatím pěkně fail, ale zato zažívám fakt podivný věci. Kupříkaldu se mi podařilo vyrvat skleněná dvířka od stolu a zlomit je vejpůl, viděla jsem svoji učitelku z první třídy, začla se bát (ne)reality, a pak ta historka jak jsme se jeli podívat na západ slunce a nemohli se dostat nazpátek. Měsíc měl oči a na rybníku byla zamrzlá hlava.

Také se mi zase zdá pořád o tom samém problém a asi mi praksne hlava. Dneska je úplněk a bude černý panther. Tygr, jenž je láska.

A jestli to není pravda...tak už vážně nevím.

Někdo musí být sám.

To řekl asi dobře.

Může dát člověk to co nemá? Protože to, co dokážu velmi dobře rozdávat náročnost. Té mám totiž spoustu...požadavky dokonalosti, neustálé nároky na mojí osobu a já mám pak být nenáročná?

Jak si člověk jako já může klást nároky? Se svojí cholerickou povahou seru sama sebe víc než ostatní. Jenže narozdíl od ostatních před sebou nemůžu utéct.

Když si člověk uvědomí, že je všecko zbytečný, je svobodný. Neumím se osvobodit. Nemůžu když žiju s někým, kdo mi nedovolí být svobodný. Je to jako hra. Pořád nesmyslně bojovat proti stále se nořícím příšerám. Jsou to jen směšné metafory na život a někdy si to člověk ani neuvědomí a je game over.

Depresivní? Možná.

Whatever. Náš maturitní ples byl dost divnej, ale vcelku v pohodě, začátek se mi moc líbil, ačkoliv tam nebyli lidi některý, s kterýma sem počítala, pořád tam byli lidi, který sem tam chtěla... a také sladká pálava.

zde k nahlédnutí naše tanečky. Do nosa. Ty písničky...nojo. Nezbylo mi než mlčet. Nebojuj proti tomu co nemůžeš změnit. Ach věčné donquijotství.

No. Jdu si čist.

Jak přežít svoji matku,.

Nenávidím, jak když mi něco vadí všecko obrátíš proti mě, jak vytáhneš všecko co ti vadí, všecky ty starý ohraný věci..

Nenávidím, jak mi říkáš že sem neschopná a neumíš s tím nic udělat, to je totiž taky tvoje vina.

Nenávidím, jak mi všechny činnosti znechutíš, protože na mě neustále řveš, jak sem neschopná.

Nenávidím, jak se bojim jit pomalu i vychcat.

Nenávidím, jak mě neznáš a nic nechápeš.

Nenávidím jak sem plná nenávisti, protože mě to ničí.

Potřebuju se někam schovat, jenže to taky nemůžu.

Proč ty můžeš práskat dveřma, kurva?

Whose lies?

This sounds on you side.

Lžeš sama sobě. Sama sobě nebo světu okolo, to je těžké rozhodnout, protože jediná jistota je ta nepravda, která se vznáší ve vzduchu. Sama tomu nerozumíš.

Někdy je to odporný jak je svět malej. A někdy to jak onu osobu nemůžu vystát. Všecky povýšený tóny. Br. Kéž by si dala na hlavu pytel a držela hubu.  Zatínají se mi pěsti. To je ta žluč a cholerism. A ten výraz v obličeji, který vyvolává svíravý pocit ve žlučníku. Haha už mi dotíkají souvislosti cholerika, žluče a pohnutýho žlučníku. A je to tvoje vina kámo. Protože jsi osoba komunikace neschopná, svých problémů sděleníschopná a tak trošku hloupá. Ačkoliv asi dost vychcaná. Ta jako osoba.

Whatever. I wont care. nemužu tim ztrácet čas, stejně jako dalšíma povrchnostma. Já potřebuju hloubku. Hloubku a jistotu a spousta lidí je možná zajímavá a cool, bohužel plytká jako tác na chlebíčky. Chci mísu na těsto, na sladký těsto, formu na bábovku nebo tzřeba papiňák... Mimochodem jsem asi posedlá jídlem...

Myslim si, že jit s modrou pusou na nádr byla celkem "férová legrácka" pro lidi...