Malej svět.

Už zase. Už mi zase leze do sna. Ta holka na mě musí tak ukrutně myslet a stíhat mě takovou nenávidstí, jinak to není možný. Svýho času ale asi taky měla noční můry, ačkoliv nejspíš nevěděla proč. Do sna...co do sna... Fušuje už mi aji do rodiny, je vtipný, když někdo koho nemáte příliš rádi lajkuje fotky někoho, s kým jste si hrály jako malí s panenkama. Což utvrzuje to, že jsou obě ještě malý, protože ta Moje sestřenice malá dycky byla. Což zase utvrzuje něco jinýho. Nesnáším zajíčky.

Asi by mě to tak nesralo nebýt těch pasáží v knize, vzpomínek a a všeho. Fuj fuj fuj. Nenávidím to všechno. Ale jsem víc v klidu. Jenže stejně, tohle prostě nevyprchá nikdy a zmenšovat se to bude dost postupně, na to už sem přišla. A možná kdyby to tehdy nebylo všechno tak nejistý, tak mě to teď ani nesere. Ale stalo se a moje představy byly lži a to bolí víc než vědění. negace Kp-Kp-KKp. Jo a potvrzený vědění. Je to v hajzlu a vždycky bude. Neumím se s věcma srovnávat, jenom zmenšovat nenávist.  A to proto:

Příběh o plotu a zlosti.

Žil malý chlapec, který měl špatnou povahu. Otec mu dal pytlík hřebíků a řekl, že vždy, když bude naštvaný, tak ať zatluče jeden hřebík do plotu vzadu za domem.

První den chlapec zatloukl 37 hřebíků. Za několik týdnů se naučil svůj hněv kontrolovat a počet zatlučených hřebíků se postupně snižoval. Zjistil, že je lehčí ovládat zlost než hřebíky do plotu.

Nakonec přišel ten den, kdy se chlapec ani jednou nenaštval. Řekl to otci a otec mu navrhl, aby teď vytáhl vždy jeden hřebík, pokud se celý den nenaštve. Dny plynou a chlapec mohl po čase říct otci, že v plotě nezůstal ani jeden hřebík. Teď otec vzal chlapce za ruku a zavedl ho k plotu.
Tam mu řekl: „Udělal jsi dobře, chlapče, ale podívej se na díry v plotě. Ten plot už nikdy nebude takový, jaký byl. Když řekneš něco, tak to zanechá právě takové jizvy. Jako když zabodneš do člověka nůž a vytáhneš ho. Nezáleží na tom kolikrát řekneš lituji, rána stále zůstává. Rána způsobená slovem bolí stejně jako fyzický úder. Proto si nejdřív dobře promysli, co můžeš komu říci a jaké to bude mít následky.“

A pořád jsou tam ty díry po hřebích...

Save me from the nothing.

I can't go on living this way
But I can't go back the way I came
chained to this fear
That I will never find the way
to heal my soul
And I will wander till the end of the time

Proč to přichází tak náhle?
Kde se berou ty zasraný pocity, jako by neexistovalo štěstí?
Proč kurva sem si myslela, že to zmizí? A proč to nezmizelo?
Proč to přichází z ničeho a nenávidím slovo proč. věčná otázka.
Co to je? Smutek, nenávist... strach. Byla bych fakt špatnej jedi, protože všechny tyhle posraný pocity vedou k temné straně.

Pryč pryč ať to tahne pryč.!!!!!!!!!! Nechcu. Byla jsem nejlepší veselé dítě. Říkali, že se jim líbím víc jak Anča. A všecko je v hajzlu. Jsem španej člověk a pořád dělám to co nenávidím. To za co lidi tak nenávidím. Jako nenávist sebe v ních. Nebo snad zpětný odraz. Já sem si nezačala. Nenávidím se když to provádím, nenávidím se když to chci zastavit. A zastavit to nejde. Paranoia. Strach. Dokola. A možná je to všema těma ránama, vším tím životem, kterej je k ničemu stejně jako všechno. Všechny křivdy, všechny lži, všechny nesplněný sliby. Všechno to přišlo, ale už neodešlo. Semipermeabilní. Ven se nic nedostane, jenže už se to tam nevleze a praská to. Věřila jsem, že jsou dobrý konce. Věřila jsem hudbě, a všechny texty o dobrých koncích a o lásce a stejně na dalším albumu je to stejný smutek. někteří dělají hudbu, protože je to pro ně zábava...někteří protože sou to idioti. A osobně si myslím, že někteří by nic jinýho dělat nemohli. Je to filtr, způsob jak se nezbláznit. Nevykřičíš tu bolest, ale aspoň ten přetlak v bublině. A pokud mě jednou někdo bude chtít poslouchat, přestanu psát tyhle hloupé články, protože všechno to budu křičet na ostatní. A oni budou mít pocit že to chápou. Každej ho má. Nenarozený kuřata a jejich hlasy v hlavě. Nikdo to nemůže nikdy pochopit, pouze si svůj výklad smyslu může vztáhnout na sebe. Tak.

I used to live alone before I knew you.

Prázdnej byt je jako past. Okay, nemám byt jenom malej kolejní pokoj...a stejně je mi smutno, když jsem tu sama. Za 4 roky na gymplu jsem si na samotu docela zvykla. Ale odvyká se tak rychle. A nejhorší to je jak jsou zkoušky. A konec plata. Chtěla bych si pustit film, nebo si číst... čeká mě tatíček Masaryk...a mnohá spousta dalších věcí. Dva týdny, ani ne. Dvě zkoušky. Blázním, zblázním - se. Chci už volno. Chci sekat trávník. Chci bejt zase chvíli doma s pocitem, že je vše v pořádku. Že nemám zkoušky, ani životní, ani školní. Že jsme ty a já.

You make it easy
it's easy as 1, 2, 3, 4...

Měla bych se hrozně učit. Jenže....:)

Ty a jediné ty chvíle.

Pche, škola, ošklivá. Svět, pršení. Proč? nebaví mě to. Je toho tolik a nic nedává smysl. Jedině ty ho dáváš. Všechny chvíle, slova a doteky. Jo, někdy bych chtěla být sama pro sebe, jenže to nejde a nikdy nepůjde, protože jsem spoutaná minulostí a vším. Jediné, co mě nejvíc těší je ležet vedle, procházet se, jíst zmrzlinu na bruslích a dostat pusu pod stromem. To bylo moc hezký. Až bude po tom všem studijním peklu, bude to ještě hezčí a všecko bude fajn. Mám na stole tu krabičku a zbytek bonbonku. Všechno tady. Všechno všude. Jsi ty.

Nasrat.

Mám hlad. Je mi zle. Je mi smutno. Bolej mě záda z pitomýho neustálýho ležení. Nemůžu sedět. Chci bejt někde daleko, kde bych mohla lítat, protože to nevyžaduje žádnou dementní polohu. Vždycky tě prostě něco bolí. Chci být někde úplně sama, schovat se, nevylízat. Někde, kde bych nevěděla nic o včerejšku ani zítřku a mohla objevovat svět. Protože včerejška se zbavit nedokážu a zítřku se bojím. Chci pryč z reality a z toho množství všeho, z těch ruchů, informací a přání. Chci nic nechtít a chci všechno jednoduchý. Jenže to nejde. Nenávidím svět.

Odcházení.

Tak. Zjištění, že na bandzone už jsem jen já a já, žádná kapela. Každá tahle malá ztráta, která je sice jen součástí té velké, která už je přítomna několik měsíců vždycky tak trochu píchne. Je to malá jehlička svrbící pod kůží. Pod srdeční chlopní. Někdy je těch jehliček víc. Řekla bych, že jsem si zvykla, tak proč to pokaždé začne rezonovat i ve starých jizvách. A tak je to pořád. Je to směšný. Od jednoho smutku se začnou odvíjet další, které zrovna netíží, přece už jsou pryč! ale jako by je identická emoce zase probudila k životu. Proč proč proč.