Nesnesitelná lehkost bytí.

Připadám si tak šílená, a je to kvůli té pasáži o melancholii. V 19. století ještě zavírali blázny do kobek a vybírali peníze za to, že se na ně lidi chodili dívat. Jsem fakt ráda, že žiju v tomhle století, protože se trochu bojím, že by se na mě chodili dívat. A to jenom kvůli melancholii a občasnýmu vzteku.

Hezká muzika. Káva. Můj svět a vůně žlutých slunečnic kolem cest. Sny a adorace. Protože až se jednou naše sny stanou skutečností, oblečem si starý džíny a půjdem do města. Tehdy mi přišlo, že to má smysl. Protože na ničem nezáleží tolik, jako na starých džínách, zaprášené cestě a existenci. Nic než existenci.

Wanting to live and laugh all the time
Sitting alone with you tea and your crime

come along fool...

Bojovník však ví, že intuice je Božským písmem, a dál naslouchá a hovoří s hvězdami. (P.Coelho, citát na tento týden z diáře)

Zase jsem po sobě četla starý články. Konec května a maturita, červen a konec naděje na tabákový oči. Já mám asi vážně problém. Jestli tenhle blog objeví nějakej psychiatr, tak fakt nevím co se stane :D