and stars surround her mind.
Nejsem si jistá, jestli mě ta písnička rozčuluje, nebo se mi líbí. Takový to, že je vlastně hrozně ňaňa, ale vryje se do mozku a je tam tam tam.
A strašně se mi líbí to se světlem a hvězdama. Basta.
Hrozně moc žen říká, že jsou muži necitliví a tak, ale spousta takovejch těch popovejch klučíků -zdá se- mají citu nějak přespříliš. A nebo je to všecko jenom fikce, lež a reklama. Kecám. Nejsou to jenom oni. Celkově umělci, hudebníci jakýhokoliv stylu zpívají často o lásce. Asi je to tou múzou a božskou posedlostí (jak píše Platon ).
Venku v Campusu je život, já sedím s čajem a medem a přemítám o kravinách, a motá se mi hlava. Být doma mě podivně vyčerpává (psychicky) a cesty domů a z domu zase fyzicky. Je to podivný, ale když je člověk tak daleko, a všechny ty věci tam jsou taky daleko... je to mnohem jednodušší. Ale možná je to tím nikdy neutichajícím životem v kolehji, tím, že nejsem skoro nikdy sama a když jo, stejně se musím soustředit na úplně jiný věci.
Vracet se domů bývalo vždycky (až na pár výjimek) těžký, protože tam byly povinnosti, tam byla škola, tam byla práce, tam nebyli mí nejlepší přátelé. Teď je doma přátelům blíž, povinností míň, ale zároveň je tam to všecko, co bylo vždycky špatný a smutný. Leží to tam, ve vzduchu a pokaždé je to jako facka. Stačí nastoupit do tramvaje.
Olomouc miluju i nenávidím. Tam byla láska, ale zároveň tam byla i zničena a to ve všech podobách. Asi je to tam vážně začarovaný a nebo jsem začarovaná já. Strašně, strašně moc si přeju, aby mi někdo vymazal z paměti věci, jako v Eternal sunshine of the spotless mind. Prosím...
Asi to z mojí hlavy nebude pryč. Ale můžu to schovat. Jenom musím najít tu správnou zeď. Wonderwall. After all...
Lalalala:) in my mind. that smile and beautiful soul.
Žádné komentáře:
Okomentovat