a člověk jím jen přeletí.
Jsem příšernej tanečník (a to sem chodila asi 8 let tančit), a vypadám jako postiženej lenochod, když se hýbu. nechápu, kde se to ve mně bere, ale hýbat se takhle to je um, kterej má tak možná Kirk z Gilmorek.
Uklízení stolu je strašně podivná činnost. Je to jako uklízet si v životě. Ne nadarmo se říká, že stůl vypovídá o člověku. Můj je dost chaotickej, je tam spousta papírků, letáčků, jízdenek, korálků a různejch věcí, který mi něco přípomínají...a co teprv šuplíky..ty dopisy..a věci. Troufla bych si říct, že tak nějak vypadá moje hlava uvnitř. Chaos, vzpomínky, sny, přání, myšlenky, asociace, barvy, bublifuk a žvýkačky. Možná proto sem tak labilní, protože bruslit z prachu a slepených stránek dopisů k barvám a veršům je totální převrat nálady. Už jsem říkala, jak strašně ráda se analyzuju? Škoda, že mi to tak skvěle jde jenom když sem v klidu, a nedokážu se rozebrat, poskládat a uklidnit ve výkyvových stavech. Ale aspoň vím, po kom to mám, a že nejsem jedinej magor v rodině, protože tady hrabe naprosto všem. Ale jak píšou dějiny šílenství (pojednání pro inteligentní čtenáře), záleží na úhlu pohledu. A já vám říkám, že tady v té rodině všem totál straší ve věži. A zároveň je to hrozně vtipný.
Taky by mě zajímalo, tak jako statisticky (ano Felixi), kolik lidí a jak často přemýšlí o sebevraždě. Nebo prostě o nebytí. A co si lidi myslí o smrti. A Platón na to má asi jiný názor. Jsem depresivní? Asi sem nevěřila konec světa, ale stejně sem přemýšlela o tom, co kdyby se to stalo... a pořád čekám, jestli se stane něco s lidma... jestli jim třeba něco dojde, jestli se budou mít víc rádi, jestli budou víc žít.. nebo jako co. zatim asi nic, a mama mi pořád vyčítá jak sem neschopná. Tak jde asi všecko tak nějak stejně dál. A mám chuť se opít.
netěším se na léto
na pláži zas bude řečí
že mám malé to
co mývají jiní větší.
(Plíhal, a ne, nevím jak mě to teď napadlo) něco sem zaslechla v reklamě...
užijte si svoji chvilku ženskosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat