Mám se skvěle. Asi tak, že bych stčila hlavu do vsakovačky, kdybych nějakou měla, aby ty kuřecí zvuky v mojí hlavě utichly. Jak věřit někomu, kdo nevěří vám? (věčnej problém mojí matky, že nikomu nevěří a pak se diví...)
Kdysi jsme se s P, ptaly, proč zrovna my? Jenže někomu se to stát musí, a někomu je to evidentně souzeno. Chtěla bych být v klidu. Chci aby to přestalo. Já vím. že nikdo není kontinuálně šťastnej 24 hodin denně 7 dní v týdnu, ale chci aby přestal ten tlak v břiše, a žádný slzy. Jenže to nejde, nejde, nejde. Už nechci bejt na nikoho hodná, nechci být ta, co to přece chápe. Nechci nic chápat. Nic řešit. nad ničím přemýšlet. A už vůbec ne nad tím, jak sedí tam kde já, mluví, směje se... a Praha, úřady. Nasrat. Chce se mi z toho zvracet a nejvíc z toho, že to pitomý jméno je na stavebninách, kancelářích, čistících prostředích, je všude.
Láska je důvěra. Láska je potřeba vyjít ze sebe. Naplnit sebe uvnitř někoho jinýho. Málo miluje ten, kdo to potřebuje vyjádřit slovy. Mít někoho radši víc než sebe. Jedinej člověk tohle dokázal a já ho nedokážu milovat. Není to směšný? Jedinej, kterej by umřel než aby mi ublížil. Radši ublížil sobě jen pro můj úsměv. Nikdy mě nerozplakal, protože nikdo si nezaslouží ničí slzy a ten kdo si je zaslouží vás nikdy nerozpláče. A mně je to hrozně líto. Všechny ty dopisy, které nepotřebovaly odpověď. Láska, která nic nechtěla. A můj ryze přátelský cit, který nedokázal vyplnit to co se mi snažil dát. Nenávidím cesty vlakem a přemýšlení...
Chci si lehnout a spát, jako v pohádkách, kde se spí stovky let. Tolik hezkých slov bylo vyřčeno, a já je nemůžu poslouchat, protože mi v hlavě buší všechny ty představy.
A chci zpátky pocit, že nejsem sama, ale jsem, protože to stejně nikoho nezajímá, jako obvykle. Každej má svých starostí dost. Nenávidím svět a jeho samotu. Lidi jsou souzeni k samotě pro to, že jich je tolik, což je směšné, směšné. A já chci tak moc poslouchat a pomoct, jenže ty si pomoct nenecháš. A mě taky nikdo nepomůže. Radši budeme lhát. Jsem sarkastická a hnusná? Ta bolest někam musí jít a třeba to zas bude v pohodě. Já to přece vždycky všechno překonám. Já budu ta silná, která to překousne. Už nechci. Spousta lidí si vás poslechne, ale kdo na to něco řekne. Kdo poradí. Kdo to se mnou probere. Nikdo. Ticho roste jako rakovina.Silence like a cancer grows. Hrál mi to na kytaru. A vždycky říkal, nezabývej se věcma, se kterýma nic neuděláš. Buď šťastná, protože jsi svobodnej člověk. Život je krátkej. Můj kamarád.
Chci aby už bylo po všem. A chci pravdu a nic než pravdu a nenávidím čekání a nechávání věci vyhnít. Nenávidím dozvídat se všechno na poslední chvíli a nenávidím nejistotu. Ale pořád lepší nejistota než jistota co není opravdová. Přála jsem si být výjimečná. Přála jsem si, aby mě někdo zachránil. A zase si musím kruh nafouknout sama a plavat si ve vlastní obyčejnosti. Stejně ale budu naivně doufat, že třeba jednou budu jediná a nebude to vyžadovat žádnou bolest pro žádnou stranu. Někdy mám pocit, že víc bolesti neunesu, ale ono je to pak horší a překonávám svůj rekord. Protože věřím. Proč prostě nemůžu být egoistická a zlá. (jo budu o tom psát určitě ještě někdy příště)
Prosím, prosím, prosím.... pošlete mi dopis z Bradavic a vemte mě někam pryč. Prosím Falco přileť a vytáhni mě z močálů smutku. Já ještě neodcházím.
Žádné komentáře:
Okomentovat