A nebo taky ne.

A někdy to prostě nevyřešíš. Je to jako bumerang a nebo spíš jako míček, kterej si přehazujou. Mlžit, mlžit, mlžit. A pak jako má být člověk důvěřivej. Na druhou stranu, teď mě třeba zase nějakou dobu nebude stresovat škola, protože se serou jiný věci. Chtěla bych svůj mozek donutit vypnout se. Nelze. A už nikdy nebudu nikomu vykládat o svým životě, protože i když to nedělám proto, aby na mě byly brány ohledy, je mi pak stejně líto, že i přes to, co jsem řekla, je to všem vlastně úplně jedno a nejvíc směšný je, že ty rány přicházejí přesně tam, kde je jádro té staré bolesti. Co je život...marnost nad marnost. Hlavně že vím, že je všechno jedno. Stejně mě to bude rozčilovat.