Přemýšlím o životě a jeho pomíjivosti, o lidech, které už nikdy nespatřím. A nedokážu to pochopit, nedokážu pochopit, že samozřejmá tvář je najednou tam, odkud už se nemůže vrátit. Už od malička je to všechno pro mě lež, strašně si přeju aby byla. A pak se mi o tom zdá a já vstávám a utíkám do kuchyni, ale oni tam nejsou. Zítra políbím vzpomínku.
Kdysi jsem myslela na to, že v jednom městě nemůže být nikdy stav dokonalé úplnosti, pořád je někde něco rozkopané, postavíš katedrálu a kostel chátrá, opravíš kostel a rozpadne se dlažba na náměstí. Takové to je a takový je přesně život. Snažíš se něco vybudovat a mezi tím ti chátrají vztahy na jiné frontě, pak se soustředíš na spravení těch, a to předchozí se zase začíná rozpadat a tak postupně všechno spravuješ, necháváš, stavíš.... Ale té katedrály já se nevzdám!
Je to jako ekonomie, rozvnovážná cena, poptávka = nabídka, žádné přebytky ani úbytky... A to prostě nikdy nemůže trvat. Ale té katedrály já se nevzdám.
People talking without speaking. Je divný být doma. Město je najednou tak cizí. Lidi jsou strašně cizí. Tramvaje jsou cizí. A vůbec nevedou do stanice Touha. Ta písnička od Simona & Garfunkla o Petrželi je hrozně krásná. Pořád je krásný vidět znova lidi, kterým se při setkání rozzáří oči. Mají mě rádi a já stále nechápu proč. Věří v mou budoucnost. To je hrozně hezký. Člověk pak snad víc věří sám sobě. Je to hrozně nezištná podpora a opravdový zájem. A radost, když mám radost. A lidi to ještě dokážou. Aniž by mluvili o sobě, prostě poslouchají. A ptají se. Mávnou rukou nad svými životy. To je ta chvíle slzavých úsměvů.
Žádné komentáře:
Okomentovat