Koncetrát

Nemužu se soustředit. Nejde to. Nějaký idotský teorie o vzniku zrychlenýho času. To snad ani ne. Hlavně je fakt vtipný část o čase, když vím, že ho už moc nemám a nestíhám. Ale jestli dám tu zkoušku, tak si dám pivo-sama, protože všichni budou doma. A pak se pujdu zase učit. Ha! Kdo proboha volil Zemana, to mi hlava nebere, ale sem přesvědčená, že Karel to vyhraje. A jestli ne, tak sou lidi fakt mimo už.

Všichni jsme stvořeni k určitému záměru, který se nazývá láska. řiká dnes P.Coelho. Je to to To, proč jsme tady? Jo, chci milovat každý den, každý okamžik, každého člověka, svoji budoucnost a minulost, práci, život. Sama sebe. Nějak to nevychází. I když nápis na stěně byl Miluj a Láska, stejně mám ráda jen učitej okruh lidí, povětšinou mě masy lidí vytáčí. Sere mě každej den promrhanej učením a všema těma divnejma náladama. Minulost mě přivádí k šílenství a bojím se toho co bude. A nedůvěra v sebe a svoje schopnosti. Jak někomu, kdo nemá rád lidi, může tolik záležet na jejich uznání? Doma mě nikdy nikdo nechválil. Obvzlášť ne ve věcech, na kterých mi záleželo, ale nejspíš ani na těch, na kterých mi nezáleželo. všechno špatně. Vždycky. Když jsem psala básničky, když jsem zpívala, když jsem... Stejně tě nikdo číst nebude, poslouhcat nebude. Buď rači doktor nebo právník... Dělej si co chceš, mě je to jedno...a tak. Kevine, jsi horší než zimnice. Francouzi o vás říkají..nešikové. Věřím lidem, ale nevěřím sobě. Svému good enough. Vhodnosti, kompatibilnosti.

Neumím si sbalit kufřík, ok. Neumím upíst kuře. Možná sem příšernej psáč a hrozná zpěvačka, a možná nikdy nebudu nikým než jednou z davu. V čase, kterej je sociální kontrolor.

Ale jsem princezna. V říši divů. Chci tam zůstat, kde jsou barvy a jenom si tak lítat. Už nikdy žádný slzy ani myšlenky. Prostě jenom krásnej a harmonickej svět, někde daleko. Byla bych tam doma. Chci domů.