Jo. Interakce jsou jako vaření polívky. Člověk se chce druhýmu zavděčit a uvařit co nejlepší polívku. A taky má strach, že by tam mohl dát něco, co tomu druhýmu nechutná, tak tam třeba nedá hrozně moc věcí, i když by pro něj byly zdravý a dobrý. A pak je to všecko jako z té reklamy: a kde jdou knedlíčky?
Proto je tak úžasným typem vztahu přátelství. To je taková ta nejlepší polívka, hrstková, nebo jak se jí říká, jak se do ní nahází prostě všechno. každej tam přihodí, co chce, protože ví, že může. Ví, že nebude odsuzovanej, nebo posuzovanej, že přátelé se na něj usmějou a prostě co jim nechutná si vyndaj, v jiným případě člověka proplesknoua vysvětlímu, že takhle se správná polívka nedělá, že to není ten správnej recept na život. A nebo to prostě sní jen z pouhé lásky. A to je na přátelství tak úžasný. A věděl to už Aristoteles, protože přátelství je střed, je to ten nejlepší typ vztahu.
A proto si myslím, že by všechny vztahy měly vycházet z přátelství. Ať už v rodině nebo v práci, partnerský nebo školní. A teď teda myslím ty dlouhodobější a ty, u kterých je častá interakce... a u těch jiných, kdy se setkáváme s cizími a tak..tam samozřejmě úcta a respekt jsou na místě. (Ne, že by v přátelství nebyla, ale tam se filtrujou veškerý pocity a emoce, a když řekneš tomu druhýmu, že to prostě posral, tak je to kvůli jeho dobru a to se ví.)
Myslím, že je důležitý vařit ty polívky pořádně, protože potom mají zajímavý chutě, a i když někdy kousneš do pepře, můžeš vzápětí sníst hrozně dobrej kousek masa nebo něčeho exotickýho, protože je v tom koření života. Pryč se strachem, pryč s čistýma vývarama, prostě pojďme vařit (jako Doktor!). Mrsknout tam všechno a mrsknout to tam s láskou, s láskou k druhýmu, ale bez omezení dobra pro sebe. A o to jde. Není v tom nic sobeckého ani nic omezujícího. Je to čisté vědomí na úrovní Ega, žádný konflikt Id a Supeega.
Ha, jedna věc, o které si myslím, že zvládám obstojně, jsou metafory. Kundera v Nesnesitelné... napsal, že láska se může zrodit z jedné metafory, když se žena svým prvním slovem zapíše do mužovi poetické paměti. (Ale funguje to i naopak, co si budem nalhávat.) V poetické paměti je místo pro jednu, ale na koberci pro hodně. Bože, jak já tu knihu miluju. Kdybych měla někdy definovat lásku, asi je to tahle kniha. A Tracyho tygr, jenž je láska.
Hm, zajímavý, co dokáže člověk vyprodukovat místo učení. Na druhou stranu je mi tak hezky, protože vím, že vždycky je s kým vařit hrstkovou.
Pak mě ještě napadlo to o tichu, protože silence like cancer grows. Myslím (a nebo ne?), že je hrozně těžký dát něčemu význam. Slova jsou hrozně bezvýznamná, stejně jako je ticho děsivý, protože je to jako by nebylo co říct. Ale říkat slova tak, aby znamenala a doopravdy... a mlčet tak, aby to nebylo kvůli nedostatku slov... to je těžký.. A dokonce i ty nejhloupější rozhovory a věty můžou mít význam. Význam lehkosti života (jako to o zubní pastě)...a tak. Ale význam je třeba cítit, ne mluvit. Slova mohou znamenat a nemusí. Ticho může být past a nemusí.... je to tak zvláštní, všecko je tak zvláštní.
Tak. A chci aby mi přestalo bušit srdce tak, jako když utíkám, už čtvrtej den, protože mě to strašně děsí.
Žádné komentáře:
Okomentovat