Dusí.
Ach, jak je to směšné. Stála jsem tam a přemýšlela o Směšných láskách. O mužích, kteří milují své ženy, ale stejně maj kámošky s výhodama. O mužích, kteří si potřebujou užít jinde, aby mohli milovat doma. A pak zase nesnesitelná lehkost a proč nemůžu bejt víc Sabina než Tereza? Kvůli strachu? Strachu z odcházení. Kdysi jsem napsala úvahu na téma čeho se nejvíc bojíme. Psala jsem o smrti. A opouštění. A vlastně to není jenom fyzická smrt, ale i sociální, interakční, whatever, prostě jako umřít z něčího života. A já se bojím, tak moc se bojím, protože si paradoxně vybírám do svých kruhů nestálé typy, a kde je ta sobecká volba? Třeba bych taky taková byla, nebýt všech těch událostí minulosti. Jenže já to neumím. A nikdy mi ta představa nepřišla tak hrozná, když jsem četla právě ty směšné lásky, žert...noaco. A všecky ty hysterické ženy. Směju sesi, protože teď sedím a hnusí se mi to, všecko, je mi špatně a už nechci nic slyšet, už nechci nic vědět, protože pořád nevím, jestli se člověk opravdu dokáže změnit nebo ne. Přijde zlom? Nebo se potlačí chtíč v zájmu superega, a pak propukne v ještě větší síle po konfliktu s id? Pitomá psychoanalýza, pitomý zákony, pitomý všechno. Ještě jsem se nevzpamatovala z jednoho a už na mě útočí další, další, další... a co bude dál?
Chci zastavit svůj mozek a chci přestat přemýšlet o tom všem, protože je to minulost, ale minulost se do přítomnosti stejně někdy vetře, jako když je melodie Bůh a občas si do ní ďábel taky cestu najde. Jenže to nedokážu zastavit a tak trápím sama sebe nechutnejma představama a proč jsem tak sadistická sama k sobě. Všímám si všech vlastností zděděných, proč jsem prostě nemohla zdědit jenom malířskej talent? Protože Murphy by určitě řekl, že když můžeš zdědit něco špatnýho, tak to zdědíš,když nemůžeš, stejně to zdědíš. Asi jako moje nálady a tak.
Jdu se připravit na sochaře.
Žádné komentáře:
Okomentovat