Všichni slibujou. Do té chvíle, než je v něčem tak hluboko, že se nemuže vykopat ven. Já vím, dělám to taky. Ale stejně někde na dně té jámy vím, že musím na chvíli ven. Dneska jsem se prokopala ke spoustě záležitostí, který byly potřeba dávno řešit a najednou je všechno tak jednodušší. Věci se totiž mají řešit hned. Prostě mají a ze všech nevyřešenejch věcí mám žaludeční vředy. Doteď. Protože pokud něco hnije, hnije to napořád. A mě stále chybí jedna odpověď. A možná právě to je důvod, proč nemůžu jít dál. Potřebuju pravdu, protože něco uvnitř stále nechce uvěřit.
Za 4 roky na gymplu jsem se naučila být sama. Nebylo to zrovna nejveselejší období, ale neměla jsem v žaludku ten balvan. A ten musí pryč. Je zvláštní, jak rychle si člověk odvykne samotě. Najednou sedím a nevím co mám dělat. Vlastně je toho tolik, co bych mohla udělat, ale jako bych nemohla. Prostě jen sedím a k ničemu se nemám. Asi i za to může ten balvan. Je to strašně jednoduchý, když máš rýmu nebo chřipku, piješ čaj a cumláš kašlací dropsy, sem tam nějakou meducínu. Ale co chceš dělat s blokem uvnitř v hlavě? Na to žádnej drops prostě není a jestli jo tak o něm nevím. A na nějaký deprese léky taky seru, protože to je humus a všechno. Nevím, nevím nevím. Všude píšou, že když tě něco štve, máš se tomu postavit. Cha, to bych taky moc ráda, ale sara jak, když jen co na to pomyslím je celej den v hajzlu. Snažím se okolo postavit zeď, ale vždycky když všechny cihly spadnou, je to ještě horší. Plácám se v to dokola a vím, že vysrat se na to a můj život je krásnej. Tak proč to mě to pořád rozežírá?
Žádné komentáře:
Okomentovat