To řekl asi dobře.
Může dát člověk to co nemá? Protože to, co dokážu velmi dobře rozdávat náročnost. Té mám totiž spoustu...požadavky dokonalosti, neustálé nároky na mojí osobu a já mám pak být nenáročná?
Jak si člověk jako já může klást nároky? Se svojí cholerickou povahou seru sama sebe víc než ostatní. Jenže narozdíl od ostatních před sebou nemůžu utéct.
Když si člověk uvědomí, že je všecko zbytečný, je svobodný. Neumím se osvobodit. Nemůžu když žiju s někým, kdo mi nedovolí být svobodný. Je to jako hra. Pořád nesmyslně bojovat proti stále se nořícím příšerám. Jsou to jen směšné metafory na život a někdy si to člověk ani neuvědomí a je game over.
Depresivní? Možná.
Whatever. Náš maturitní ples byl dost divnej, ale vcelku v pohodě, začátek se mi moc líbil, ačkoliv tam nebyli lidi některý, s kterýma sem počítala, pořád tam byli lidi, který sem tam chtěla... a také sladká pálava.
zde k nahlédnutí naše tanečky. Do nosa. Ty písničky...nojo. Nezbylo mi než mlčet. Nebojuj proti tomu co nemůžeš změnit. Ach věčné donquijotství.
No. Jdu si čist.
Žádné komentáře:
Okomentovat