My heart it shattered.

Místo učení, čtu si Kunderovy básničky a potácím se po Václaváku o půl třetí ráno, absolutně střízlivá. Mezinárodní víkend se vskutku vyvedl, až na tu nepříjemnost, která se stává rutinou.

Life is a piece of shit.

Touha po spánku
Neumím bez tebe žít.
Co na tom, že se vídáme
jednou za dva měsíce či méně.
Přijdeš pro mne a vyzvedneš si mne jako z půjčovny.
A já jdu.
Poslušná jako jsou poslušné
věci, které se půjčují. 

Jdem vždycky do malé hospůdky na předměstí,
vypijem po dvou vodkách a já pak zůstanu u tebe.
Zapomínám na svět, křičím štěstím, ale ty
po celou dobu myslíš na to, abych nezmeškala poslední tramvaj.
A proto se obléknu a jdu.
Jdu a říkám si:
Spát spolu, spolu spát, být náhle lehouncí jak smetí,
hluboce dýchat, měnit se v táhlý zpěv,
v tu malou sladkou smrt podobnou nemluvněti,
spát spolu lehouncí jak smetí, měnit se ve společný zpěv ...

Ale ty se mnou nikdy nebudeš spát.
Muž nerad usíná vedle ženy, ke které necítí lásku.
Co dělat.
Neumím bez tebe žít.

                                                            Kundera
...

A taky je to zbytečnina. Což je skoro jako vaječina, takže jsme ted tak trochu milionáři. A ono se to ku ku kutálí. Jako slunce, které dnes nesvítilo a přesto mi vypalovalo oči. (korespondence, A?:))

A nemůžu napsat čeho se bojím, protože když to napíšeš a řekneš tak se to stane. Je to jako hrnečku vař a žádná jiná fráze. Chci nefuguje. A hrnečku vole nevař taky ne.

Cause I wanna impress. A voda pro oči nezbyla.