Almendra.

Mám ráda mandle a vůni větru. To, že budou pohádky a budeme si připadat šťastní. Mám depku ze zkouškovýho.

Taky bych chtěla letět, ale to nejde a asi musí být pády a bolest, než se jeden dostane opravdu vysoko. Trošku se bojím.

Člověk se přirozeně trochu bojí o to, na čem mu záleží. Čím víc toho ztratí, tím víc se pak bojí, to potom, co se vyhrabe z té apatie vůči citům a očekáváním.

Napadá mě citát z jednoho představení:

"Taková si přeju být, abych pak mohla splynout..potom přichází láska.... Lehnout si vedle tebe ve tvém oblečení a být tak malinká."

Vzpomínám na první den v Budějovicích, jak jsem pak napsala článek o té strašné samotě, která mě tu tehdy tak přepadla... na svoje přání, když jsem se dívala na svůj odraz ve fontáně. Všecko je diametrálně jiné a měním se taky já. Nestěžuju si a právě naopak. usmívám se na modrý nebe a mám pocit, že nepotřebuju nic víc. Vlastně jo, potřebuju toho hodně, ale když padám a topím se někde v oceánu, je svět kolem najednou nějak mimo mě. Jenom modrá a trochu zelená a někdy lehce šedivá. Dotek, slunce.

Všechny sny a fantasie. Ve mně, v tobě. Tady a teď.