My feeling are more important than yours
Your feelings are more important of course
Vůbec se nevztekám a nejsem ani trochu sprostá. A pokud jste viděli malou holku na poli jak řve pocem kurva a z******* králíku, tak sem to nebyla já. Nechápu, proč mě neustále rozčilujou takový banality jako když přijdu domů a v tepla mi začne týct z nosu, když si vyzouvám boty. Don't worry be happy? Proč já se starám, proč já se vůbec o cokoliv starám. Proč se zajímám, když se nezajímá, nezajímají, nezajímáš. Asi už sem fakt zešílela a sem paranoidní a je mi to všechno jedno, protože zítra mi to jedno nebude, a pak zase jo a bude to pořád dokolečka. Vždycky je všecko dokolečka, teorie věčného návratu, Nietzsche, Kundera a to, že nemůžeme žít život znova a pořád děláme nějaký debilní chyby. Nebaví mě to. Všecko mě rozčiluje, to, že nemám dveře, že nemám sbaleno, že je všecko tak hrozně k ničemu a zbytečný. Hu, vůbec nejsem pesimistická. A moc chci být jako lidi z prostřeno, co si jdou za takovým tím, musím si najít práci, pak rychle děti, dům se zahradou a psa, a nic víc od života nečekám. Uvařit manželovi, do práce z práce, uvařit manželovi, vyžehlit, vyprat, uklidit, do práce z práce... Chci nechtít od života nic víc, prostě být jen tak s někým, kýmkoliv, umět vařit a nestarat se o věci světovýho charakteru, nezajímat se o lidi a jejich nudný životy, o víkendu odjet na chatu, posekat tam trávu, na hodinku si lehnout s limonádou a pak zase domů. Smutný na tom je, že ze všech takovejch stereotypů se mi dělá špatně a chci víc než chatu a limonádu, ranní zprávy, 5 dětí a psa. Chci odjet, chci dobrodružství, chci každej moment prožít hrozně moc a nechci sekat blbou trávu. I kdybych měla celej život jenom číst a prožívat okamžiky v knížce. Kašlu vám na slevy z letáků, levný jogurty a bioživot. Kašlu na to být doktorka, právnička, pokladní nebo sekretářka. Kašlu na každodenní nakupování, aby děcka měli co jest, nošení dvou obrovskejch igelitek, vaření, umývání, uklízení.
Chci se ráno probudit, vzít je za ruku a jít na trh třeba ve Francii, koupit květiny a koblihy na snídani. Udělat kakao a sedět ve velké prosklené místnosti. Nikde žádnej spěch a stres. A všichni by se měli rádi. A jestli takovej život existuje, tak ho chci. A moc bych chtěla, aby pokud mi někdy někdo bude říkat mámo, aby řekl svým kamarádům až přijdou na návštěvu: tohle je moje máma. Je to ta nejlepší máma na světě. Protože to je něco, co já už nikdy neřeknu.
Žádné komentáře:
Okomentovat