Časové presso a presso prosím hned, protože usínám a nesmím, nesmím, nesmím. Probuďte mě. Elán chybí. Mozek umřel. Je jako ryba plavoucí na hladině bříškem vzhůru. Jako výplach prasečích střev. Těším se na všechny budoucí víkendy. To jsou chvíle, kdy jsem spokojená. Kdy jsou všichni Augustíni, Husité, Tomášové Akvinští a tak, hrozně daleko. A realita tě pak uděří do očí. Stejně jako obličej té, jejíž jméno nesmíme vyslovit.
Clive Bell aspoň píše srozumitelně. Zřetelně. Ach nebe. Ať už je víkend.
Žádné komentáře:
Okomentovat